707: šťastné trojčíslí vytáhlo Boeing doslova do výšek

Americká továrna Boeing byla během 2. světové války jedním z hlavních dodavatelů velkých bojových letadel, produkovala slavné bombardéry B-17 a B-29. Firma ze Seattlu se pokoušela uplatnit i na civilním trhu, a to už před válkou, v porovnání s konkurencí se jí ale dlouho příliš nedařilo.

Zlom přišel až s nástupem nové éry, na níž úsvitu Boeing 20. 12. 1957 představil typ 707, své první proudové dopravní letadlo. „sedmsetsedmička“ přitom nebyla ani zdaleka prvním strojem pro přepravu cestujících s tímto druhem pohonu, průkopnickým modelem se již v roce 1949 stal britský de Havilland Comet. Proudové motory měl i francouzský Sud Aviation Caravelle, který poprvé vzlétl v květnu 1955, nebo ve stejné dobře představen sovětský Tupolev Tu-104, který do své flotily zařadili i Československé aerolinie. Boeing ale přišel s letadlem, které bylo pokročilejší, rychlejší a ekonomičtější.

Do vývoje nového stroje se firma, která získala zkušenosti s velkými proudovými letadly už na přelomu 40. a 50. let díky bombardérem B-47 a B-52, pustila v roce 1952. Projekt, který si vyžádal počáteční investici ve výši 16 milionů dolarů, byl přitom poměrně riskantní, vedení Boeingu totiž v té chvíli mohlo pouze hádat, jak se k novému letadlu postaví potenciální zákazníci z aerolinek. Ty totiž v té době spokojeně používali první velké vrtulová letadla s přetlakovými trupy.

Prvním výsledkem práce Boeingových inženýrů se stal prototyp, který poprvé vzlétl v červenci 1954 a který nesl trochu matoucí označení 367-80 (číslo 367 totiž výrobce použil i v případě modelu Stratofreighter, tedy vojenského dopravního letadla, odvozeného od vrtulového bombardéru B-29). Prototyp proudového dopravního stroje ale nakonec stejně všichni znali pod jménem Dash 80. Jeho dalším vývojem pak vznikl jako civilní Boeing 707, tak i vojenská verze.

Sedmička na začátku typového označení nového modelu vycházela ze systému, který se u firmy Boeing zaváděl právě počátkem 50. let. Trojka a čtyřka podle něj připadaly běžným letadlům, pětka proudovým motorem, šestku vyhradili konstruktéři pro rakety a řízené střely, původně bokem ponechána sedmička připadla nové kategorii proudových dopravních letadel. O jménu prvního modelu ale vedle inženýrech rozhodovali i odborníci na marketing, a tím připadalo logické označení 700 celkem obyčejné. Proto dali hlavy dohromady a nakonec se shodli na tom, že pro lepší zvuk bude nejlépe „šťastnou sedmičku“ zopakovat i na konci. Zrodil se tak systém, který společnost Boeing používá pro pojmenování dopravních letadel dodnes. Za základním označením přitom vždy následuje pomlčka a tři číslice, které odborníkům a fanouškům letectví na první pohled řeknou, o kterou verzi daného modelu se jedná. První stroj tak nesl označení 707-120.

První „sedmsetsedmičky“ ještě nezvládli non-stop lety přes Atlantik, firma ale rychle přišla s prodlouženou verzí 707-320, která dokázala z USA do Evropy doletět bez mezipřistání (jeden ze strojů se za JFK stal prvním proudovým Air Force One). I díky tomu byl Boeing 707 nejúspěšnějším z první generace proudových dopravních letadel, do roku 1979 se jejich (včetně kratší verze, pojmenované výjimečně 720) vyrobilo 1010. Druhého Convair 880 se vyrobilo 950 kusů, Douglas DC-8 vznikl v 556 exemplářích. Podobně úspěšný vojenský stroj, vyvinutý z prototypu Dash 80, dostal označení C-135 (pro dopravní verzi) a vyrobilo se jich více než osm set. Nejrozšířenějším mezi několika verzemi je tankovací letoun KC-135, kterého se vyrobilo více než šest set a dodnes tvoří opěrnou páteř amerického programu tankování ve vzduchu. Zato civilní Boeingy 707 jsou již dnes na letištích raritou, využívá jejich pár nákladních dopravců, u aerolinek létaly naposled v Íránu v roce 2013.



Zanechat komentář