Černá armáda Matyáše Korvína: nejlepší vojsko středověku?

Nepřátele strašila už svým jménem. V dobách největší slávy měla 28 tisíc mužů, kteří bojovali proti Čechům, Rakušanům i Osmanem. Řeč je o Černé armádě Matyáše Korvína, jednoho z nejlepších profesionálních vojsk středověku.

Když chtěl v první polovině 15. století uherský král vstoupit do boje s nepřítelem, potřeboval svolat armádu. Tu z většiny tvořili nevolníci bez vojenských zkušeností: rolníci a řemeslníci, kteří převážnou část života trávili mimo vojska.

Tento stav se měl ale už brzy změnit. V roce 1440 byla situace v Uhersku mimořádně složitá. O titul krále soupeřily dva muži: polský král Vladislav III. a jen několikaměsíční Ladislav Pohrobek z dynastie Habsuburgů, v jehož jménem vystupovala jeho matka Alžběta Lucemburská.

Ta pověřila českého vojevůdce Jana Jiskry z Brandýsa, aby v horním Uhersku, tedy na území dnešního Slovenska, hájil zájmy jejího syna. Jiskra se na čele asi pětitisícového vojska tvořeného převážně bývalými husity dařilo.

Stal se jedním ze sedmi kapitánů, kteří spravovali Uhersko. Vítězil i v bojích proti Janovi Hunyadimu, otci Matyáše Korvína, který se v roce 1446 stal uherským místodržitelem. Když však Ladislav Pohrobek dosáhl plnoletosti a usedl v roce 1453 na trůn, zbavil Jiskry pod vlivem dvořanů jeho postavení.

Český vévoda z Uherska odešel. Armáda se zvětšuje Po sérii komplikovaných událostí však o devět let později vstoupil do služeb Matyáše Korvína, který byl v té době už čtyři roky uherským králem. Od začátku kralování sice disponoval stálou armádou o síle 500 těžkých jezdců (vypůjčených od českého krále), až s příchodem Jiskry ale začala síla Černé armády růst.

 
2633025

Standarta Černé armády
Počet členů stálého vojska rostl přímo úměrně s množstvím peněz, které přibývaly do královské pokladny. V roce 1487 dosáhl jejich počet maximum: 28 tisíc, z čehož 20 tisíc tvořili jezdci a zbylou část pěchota. Zanedbatelné množství mužů se řadilo k dělostřelcům.

Jízda se dále dělila na těžkou a lehkou. V druhé polovině 15. století již sice byl spatřován ústup těžké kavalerie, přesto však stále tvořila hlavní útočnou sílu všech hlavních armád v Evropě. Výjimkou nebyla ani Černá armáda. Lehkou jízdu pak tvořili husaři, ale i jízdní lukostřelci.

Korvínův dopis biskupovi
Pěšců bylo značně méně než jezdců, tvořili však jakési základy vojska. Matyáš Korvín je dopisem Jágerskému biskupovi z roku 1481 popsal takto: „Třetí složkou vojska je pěchota, která plní různé účely.
Mám běžné pěšáky, obrněnce a pavézniky (pavéza – zbraň využíván zejména střelci z kuší, pozn. Red.).

Obrněnci a pavéznici si nemohou nosit brnění a štíty sami, je proto třeba dát každému po jednom pážeti a dvojnásobný plat. Pak jsou tu střelci … Jsou velmi užiteční, na začátku bitvy stojí za pavéznikami. Téměř celá pěchota je skryta za obrněnci a pavéznikami, jakoby se nacházela uprostřed opevnění.“

Matyáš Korvín
Vzhledem ke Korvínovu dopisu tak můžeme říci, že taktika jeho armády značně připomínala tu, kterou praktikovali italští žoldáci. Vojáci Černé armády používali téměř všechny zbraně, které v té době existovaly.

Jezdci do boje nesli kopí, meče, palcáty, sekery i luky, výzbroj pěchoty byla ještě rozmanitější. Nechyběly piky, oštěpy, korzeky, partyzáni, halapartny či cepy, které převzali po vzoru husitů. Mezi střelci se pak nejvíce cenili kuše, a to zejména díky schopnosti prorazit i silné brnění.

Bitva na chlebovém poli
Černá armáda zažila mnoho slavných momentů. Možná nejznámějším je bitva na chlebovém poli v dnešním Rumunsku ze dne 13. října 1479. Jejím nepřítelem byli Turci a Valaši, kteří byli proti spojenému uherskému a srbskému vojsku v přesile.

Šlo však jen o přesilu početnou. Osmanské jednotky v počtu maximálně 20 tisíc mužů, které vpadly do Transylvánie, tvořili většinou lehcí jezdci a pěšáci a pouze několik stovek janičářů. Zkušenostmi a výzbrojí se Korvínově armádě o síle asi 15 tisíc vojáků vedené schopným generálem Palomem Kiniži, který jistou dobu sloužil i v Košicích, nemohli rovnat.

 
800px-Kinizsi_Pál_Pásztor

Pál Kiniži
Hlavní roli sehrála těžká uherská jízda. Do boje se sice zapojila opožděně, ale výsledek její útoku byl pro Turky a Valachů katastrofální. Zatímco Uhři a Srbové ztratili kolem tři tisíce mužů, jejich protivníky uniklo nanejvýš několik stovek.

Poražení vojáci utekli do blízkých hor, kde je zřejmě později popralo domácí obyvatelstvo. Bitva na chlebovou poli byla pro Turky drtivou porážkou iz psychologického hlediska. Do Uherska se armáda pod vlajkou půlměsíce neodvážila podívat několik dekád. Stalo se tak až před bitvou u Moháče v roce 1526, kdy Uhrům uštědřila tvrdou lekci. To je však již jiný příběh.

Konec slavného vojska
Vraťme se ještě na okamžik zpět k Černé armádě, konkrétně k její pojmenování. Teorii o tom, jak vznikla, je několik. Ta nejpravděpodobnější se spojuje s její rozpuštěním po smrti Matyáše Korvína v roce 1490. Jeho syn Jan na uherský trůn nezasedl, ačkoli o to Matěj před smrtí svých kapitánů a baronů výslovně žádal.

Boj o vládu nad Uherskem se rozpoutal opět a Černá armáda se začala rozpadat. Někteří její členové měnili strany a ti, kteří zůstali věrní, dostávali žold pozdě nebo vůbec. To způsobilo, že se snažili najít obživu pleněním vesnic a klášterů. Přívlastek „černá“ si tak tato armáda vysloužila zřejmě díky těmto činům.

Definitivní konec Černé armády nastal v srpnu 1492. Rozpustily ji v Budíně a mnohým jejím členům hrozila poprava za škody na uherském majetku. Nakonec však obešli „jen“ s vyhoštěním z Uherska pod podmínkou, že se sem nikdy nevrátí a nebudou žádat žold, který jim nevyplatili. Její poslední velitel Pál Kiniži zahynul v roce 1494 při obléhání turecké pevnosti Smederevo v Srbsku.



Zanechat komentář