Podívejte se na řeku, v níž se zvířata vaří zaživa

Hluboko v amazonském pralese na území Peru teče řeka, ve které se zvířata vaří zaživa. Měří jen 6,4 kilometru, teplota vody v ní se však pohybuje mezi 50 až 90 stupni Celsia, přičemž v některých místech dosahuje dokonce bodu varu. Co tento jev způsobuje?

Místní lidé z kmene Ashaninka vědí o „vařící řece“ již století. Nazývají ji Shanay-timpishka, což v překladu znamená „ta, kterou vaří teplo ze Slunce“. Jejich legenda praví, že vodu vypouští obrovský had Yacumama, která je matkou vod. Až donedávna však byla vařící řeka pro zbytek světa pouze legendou.

Potvrzovalo ji jen pár písemných důkazů, ty však pocházely ještě z 30-tých let minulého století. Geologové existenci řeky jednohlasně popírali. Na zahřáté takového množství vody by totiž bylo potřeba obrovské množství geotermální energie. Nejbližší sopka se však nachází 640 kilometrů daleko.

Existenci vroucí řeky oficiálně potvrdil až v roce 2011 expert na geotermální zdroje Andrés Ruzo. Na cestu se vydal i kvůli příběhům, které mu o záhadném jevu vyprávěl dědeček. Tvrdil mu, že vařící řeku objevili španělští conquistadoři ještě v 16. století. Údajně podnikli výpravu hluboko do pralesa, na které chtěli najít zlato.

Namísto toho objevili obrovské hady, dusily je nemoci a hlad a ke všemu narazili i na tajemnou vřící řeku. Trvalo 20 let, než inspirace příběhy u Andrése zesílila natolik, že se odhodlal řeku najít. Mohla za to i svědkyně, která ji viděla na vlastní oči. Byla to jeho teta, která ho při rodinném obědě přesvědčila o existenci řeky.

 
Shanay-timpishka

Nakonec se stala na výpravě vědcovou průvodkyní. Andrés opravdu dokázal, že voda v řece dosahuje bod varu, a o svém objevu napsal i knihu. V té mimo jiné píše: „Pokud bych do vody ponořil ruku, asi po půl vteřině bych měl popáleniny třetího stupně. Pád do ní by mě zabil.“

Drsně popsal i zvířata, které viděl omylem do řeky spadnout. „Nejprve se jim uvařili oči. Celkem zbělely. Přesto se snažili dostat na břeh, proud je však unášel stále dál, zatímco se jim vařilo maso. Konečně zeslábly, voda se jim dostala do těla a zemřeli.“ Místní lidé sice k řece chovají respekt, vodu z ní však hojně využívají, například na přípravu čaje či různých druhů přírodní medicíny.

Původ vysoké teploty vody však neumí objasnit ani oni, ani vědecká obec. Andrés tvrdí, že příčinou varu mohou být praskliny v zemi, z nichž na povrch stoupá horká voda, jeho teorie však nemusí být správná. Zanedlouho se chce pokusit najít i extrémofily, tedy živočichy, které se dokázaly přizpůsobit extrémním podmínkám, v tomto případě vařící vodě.

„Žijeme v době, kdy se vše zdá být zdokumentováno, odměřené a pochopeno,“ říká Andrés. „Najednou se objeví řeka, jejíž existenci jsme si neuměli ani představit. Nutí mě to ptát se a hledat hranice mezi známým a neznámým, starým a novým, vědeckým a spirituálním. Připomíná mi, že na světě jsou stále velké tajemství, které jen čekají na odhalení.“

A na závěr malá rada: pokud byste se chtěli k vroucí řece dostat, dobře si to promyslete. Čekala by vás vysoká teplota a vlhkost vzduchu, otravný hmyz, absence mobilního signálu a tříhodinový pěší pochod k nejbližší nemocnici. Džungle by vás klidně mohla sežrat a již nevydat.



Zanechat komentář