Sexuální zdrženlivost, celibát

Kromě několika málo lidí, má každý člověk přirozenou sexualitu. Podmíněna geneticky a výchovou, je však přitom libido jednotlivých lidí velmi rozdílné. Existují tak velmi puzeni lidé a takoví, pro jejichž sexualita znamená jen málo.

Nezávisle na tom však existují lidé, kteří žijí zdrženlivě. Dělají to většinou z náboženských důvodů, jako např. katoličtí duchovní a i mniši a jeptišky. Tato zdrženlivost padne danému člověku však většinou velmi zatěžko a často vede právě v dnešních časech k těžkým konfliktům. Kolik lidí však zůstane svému pásu cudnosti skutečně věrných, není známo.

Z lékařského pohledu neexistují u muže žádné příznaky toho, že by zdrženlivost vedla k nějakým negativním tělesným následkům. Jistě však nevede ani k žádným zvláště zmínky hodným pozitivním následkům. U jeptišek se však ukázalo, že na rakovinu dělohy onemocní značně vzácněji než jiné ženy.

Dobrovolné zřeknutí se sexuality si zaslouží respekt. Co však třeba odmítnout, je skutečnost, že lidem je provádění nimi požadované sexuality bráněno sociálním tlakem nebo dokonce státním nátlakem. Kdysi měli přísně sexuální normy jistě smysl, protože bez antikoncepce by výchova mnohých, nemanželských a většinou nechtěných dětí přetěžovány každou společnost. Kromě toho neexistovaly prakticky žádné možnosti ochrany před infekcemi, které způsobovaly mnohé choroby, jako např. dnes kondomy. Dnešní emancipovaná, moderní člověk bez předsudků si nechce nechat od nikoho předepisovat, jak má žít a milovat se.

Celibát

Celibát označuje povinnost římsko-katolických duchovních i mnichů a mnišek k cudnosti ak životu bez partnera. Tento výraz pochází z latinského podstatného jména caelibatus = bezmužnosť, bezženskosť. Z bible se však celibát vyvodit nedá. Má však svůj původ v Ježíši, který neměl ženu.

Počátky celibátní myšlení, jakož i obecného sexuálního nepřátelství katolické církve, leží v antice. Církevní hodnostáři přišli – často s pomocí řeckých, římských a židovských mysletiľov – k názoru, že Bohu lze dokonale sloužit pouze tehdy, když se tělo podřídí rozumu a službě Bohu. Již během synody Elvíry se tak počátkem 4. století zjistilo, že se mj biskupové, kněží a jáhni měli zdržovat pohlavního styku se svými manželkami a neplodné žádné děti. Těm, kteří se tomu odmítli podrobit, se dokonce hrozilo ztrátou členství ve stavu duchovenstva. Církevní otec Ambrosius z Milána (339-397) stejným způsobem vyžadoval, aby se kněží zdržovali pohlavního styku se svými ženami. Papež Řehoř I. Velký (540-604) vyžadoval od duchovních, aby od své kněžského svěcení milovali své ženy už jen jako sestry. Navzdory těmto mnohým výhrůžkám byla na přelomu století většina duchovních stále ženatý a bohatě požehnaná mnoha dětmi. Přesto papežové svůj boj proti kněžskému manželství nevzdali. Během synody Pavia v roce 1022 tak papež Benedikt VII. (980-1024) spolu s císařem Heinrichem II. nařídil, že všichni duchovní se nesmí ženit. Přečinem proti tomuto nařízení hrozily tvrdé tresty. Vrchol boje proti manželství kněží se uskutečnil na druhém církevním sněmu v roce 1139, který zavázal všechny kněze k životu bez ženy. Toto rozhodnutí bylo ještě jednou potvrzeno v roce 1965 druhým Vatikánským konzilií. Důvody toho, že církev od svých kněží tak důrazně vyžaduje stav bez manželství, jsou rozmanité. Ale jako vždy, i zde hrají kromě čistě náboženských důvodů důležitou roli i důvody mocensko-politické a ekonomické. kněží, kteří se nemusí starat o potomstvo, tvořily pro majetek církve mnohem menší nebezpečí než početné duchovní. Kromě toho je nasazení kněží bez rodinných závazků za zájmy církve a jejich institucí mnohem silnější než nasazení otců rodiny.



Zanechat komentář