Příběhy vojáků, kteří se stali hrdiny

I když válka je tím nejstrašnějším, co dokázal člověk vymyslet, i v takové situaci vznikají někdy humorné, jindy neuvěřitelné dokonce i doslova bizarní situace. Nabízíme vám přehršel těch nejodvážnějších vojáků, které obdivuje celý svět.

 

Dobrovolně v koncentráku
Není pochyb o tom, že život v nacistických koncentračních táborech byl opravdu peklo. Vyhlazovací tábor Osvětim, který se nachází v jižním Polsku, byl největší z koncentračních a vyhlazovacích táborů. Během druhé světové války poslali nacisté miliony Židů a nepřátel na smrt do koncentračních táborů.

Po doslechnutí se o těchto zvěrstvech se 39-letý veterán z polsko-sovětské války a člen odporu Witold Pilecki rozhodl nechat se uvěznit v Osvětimi. Po sesbírání důkazů o zvěrstvech, kterých byl svědkem, utekl v roce 1943, po třech letech pobytu. Zúčastnil se Varšavského povstání v srpnu 1944, založil polskou exilovou vládu, ale v roce 1948 byl Stalinem zavražděn.

 

Osamělý voják
Nejvíce oceňován portugalský voják z první světové války a jediný, který dostal nejvyšší vyznamenání v zemi, Aníbal Milhais, se ocitl uprostřed bitvy La Lys, v Belgii. Během operace Georgette, když německá armáda zaútočila na nepřátelskou divizi,

Milhais – jediný přeživší, sebral kulomet a bránil se proti útokům ze strany Němců. Pálil všemi směry a zůstal na svém místě, dokud nevyčerpal celou munici. Milhais byl osamělý voják, který přesvědčil nepřátel, že bojují proti celé jednotce.

 

Nejprve smích, pak střely
V roce 1945 byl seržant Leonard A. Funk a jeho muži zajetí Němci u města Holzheim v Belgii. V tu chvíli, když se podíval na ječící německého důstojníka, nemohl si pomoci a vybuchl smíchem. Neutuchající výbuchy smíchu byly takové bizarní, že mnozí z Němců se začaly smát také.

Německý důstojník byl stále rozrušenější a křičel hlasitěji. Pak Funk udělal něco nemyslitelné. Rychlým manévrem popadl svůj Thompson a spustil palbu. Během několika sekund „snížil“ počet důstojníků na polovinu a znovu nabil. Opět spustil palbu na ostatní Němce, zatímco křičel na své muže, aby zvedli zbraně a přidali se k němu.

Malá jednotka byla schopna rychle zabít 20 nepřátelských vojáků, než zbytek odhodil zbraně a vzdali se. Za tuto temně humornou akci byl Leonard Funk oceněn nejvyšším americkým oceněním Medailí cti.

 

Nesmrtelný voják
Britský armádní důstojník, Carton de Wiara, sloužil v búrské válce, první i druhé světové válce. Střelili ho do obličeje, hlavy, žaludku, kotníku, nohy, pánve a ucha. Dvakrát přežil havárii letadla. Utekl z válečného vězení. A ukousl si vlastní prsty, když mu je lékař odmítl amputovat.

Známá je jeho věta: „Upřímně řečeno, užil jsem si válku.“ Ve věku 71 let se oženil, usadil se v Irsku, kde i ve věku 83 let v klidu zemřel. Jeho autobiografie, nazvaná HAPPY ODYSSEY, je jedním z nejpozoruhodnějších vojenských memoárů .

 

Sám proti stovce
John R. McKinney dostal Medaili cti v druhé světové válce za statečnost během obrany Filipín proti Japoncům v roce 1945. McKinney sám a bez pomoci dokázal zadržet 100 japonských vojáků, než dorazili posily. V době, kdy se odehrála tato událost měl jen 24 let.

Díky svému nezlomný duchu, mimořádným bojovým schopnostem a neochvějné odvaze tváří v tvář obrovské přesile, McKinney zachránil svou společnost před možným zničením a nastavil příklad nepřekonatelné nebojácnosti. „Válečný hrdina zemřel v roce 1997 ve věku 76 let.

 

Vytrvalý voják
V roce 1944 poslala japonská armáda Lt. Hiroo Onoda a několik dalších jednotek do řídce obydlené oblasti na filipínském ostrově Lubango vést partyzánskou válku. Ačkoliv válka skončila brzy poté, Onoda a jeho krajanem to oficiálně nesdělili, takže zůstali bojovat s místními obyvateli dalších třicet let.

Onoda žil v džungli celá desetiletí jen na kokosových ořeších a banánech. V říjnu 1945 se japonská vláda pokoušela informovat vojáky, kteří se schovávali v odlehlých džunglích, že válka skončila, ale Onoda a jeho krajané věřili, že noviny a letáky, které jim shodili z letadla, jsou jen nepřátelskou propagandou.

V průběhu let ostatní muži zemřeli, Onoda žil sám dalších dvacet let a stal se legendou pro Japonce a filipínské nacionalisty, kteří věřili, že zemřel. V roce 1974, ho našel cestovatel Norio Suzuki a snažil se ho přesvědčit, že válka skutečně skončila, ale Onoda mu tvrdošíjně odmítal věřit. Teprve když Norio Suzuki uspořádal setkání mezi ním a jeho velícím důstojníkem, Onoda uvěřil.

V Japonsku ho oslavovali jako hrdinu a omilostnili ho za smrt filipínských lidí, které zabil. Jakmile se znovu začlenil do společnosti, Onado pochopil, že dává přednost jednoduchému, osamělému životnímu stylu. Přestěhoval se na ranč do Brazílie a v roce 1996 se ještě jednou vrátil na ostrov. V roce 1974 Onoda vydal monografii pod názvem Moje třicetiletá válka.