Život bez mužů: tyto ženy prý chlapy nepotřebují

Představte si svět, ve kterém by muži neexistovaly. Pokud odhlédneme od potřeby rozmnožování, je jeho existence možná. A co víc, v jedné vesnici ženy skutečně žijí a chlapi sem mají vstup přísně zakázán.

Vesnici Umoja v Keni založila před 25 lety Rebecca Lolosoliová. Má jít o útočiště pro všechny ženy a dívky, které chtějí ujít před zneužíváním v patriarchální společnosti Samburuov, etnika, které žije na severu země. I samotná Rebecca je členkou kmene Samburu, v současnosti ale působí jako starostka Umoja.

Jak dítě bývala často svědkem násilí a časem došla k závěru, že některé tradiční praktiky Samburu ženy ponižují a dokonce fyzicky bolí. Začala proti těmto zvykům veřejně vystupovat a zastupovala zejména vdovy, sirotky a oběti znásilnění, nuceného manželství či dokonce ženské obřízky.

Vojáci si v znásilněních libovali. Její postoj se setkal s vlnou odporu. Vše vyvrcholilo jejím vystoupením na obranu žen, které znásilnili nedaleko trénující britští vojáci. Muži z její vesnice Rebeccu během projevu zbili.

V roce 1990 proto spolu s dalšími ženami odešla a založila Umoja. „Více než 50 let trénovali Britové nedaleko mého rodiště,“ řekla Rebecca v jednom z rozhovorů. „Nosili zelené uniformy a splývaly se stromy. Když ženy sbíraly dřevo na oheň, popadli je a znásilňovali. Smáli se při tom, jako kdyby šlo o hru.“

„Muži pak své zlehčené manželky považovali za nečisté a donutili je k odchodu z vesnice pryč, a to i s dětmi. Ty ženy neměly nic. Často se uchylovaly k přípravě alkoholického nápoje „changaa“, jeho prodej je však nelegální. Mnohé z nich putovaly do vězení a děti zůstaly samy.

Některé uprchli do města, jiné padly za oběť čelistem šelem,“ tvrdí Rebecca se slzami v očích. „Můj muž nebyl špatný. Vzali jsme se, když jsem měla 18 a on dal za mě mé rodině 17 krav. Jednou, když odešel na služební cestu, prodávala jsem na trhu různé věci.

Přišli ke mně čtyři chlapi, zbili mě a vzali mi peníze,“ dodává. „Tehdy jsem začala otevřeně hovořit o pomoci obětem znásilnění. Když manžel opět odešel za obchodem, zbili mě ještě víc. Po návratu z nemocnice mi rodiče řekli, abych se vrátila k muži. Ten zbabělec jim neřekl, co se mi opravdu stalo. Tehdy jsem si uvědomila, že mě mohou zabít, a tak jsem se rozhodla odejít.

 

„Cesta k úspěchu
Společně se 16 dalšími ženami, které si vytrpěly své, vytvořily komunitu vzájemné ochrany a založily si tábor na jednom ze suchých polí, které nikdo neobdělává. Brzy se z tábora zrodila Umoja. Stala se prosperující a zejména samostatnou vesnicí. Ženy zde vyrábějí šperky a další výrobky, čímž dokáží zabezpečit sebe i své děti. Umoju navíc zpřístupnily pro turisty, kteří jsou dalším zdrojem jejich příjmů.

Díky tomu si dokázaly založit nemocenskou pokladna, vlastní komunitní centrum a školu. Nakolik je okolí Umoja vystaveno suchu, jsou její obyvatelky téměř nezávislé na dobytku. Chovají však slepice, jejichž vejce se také ukázaly jako vydatný zdroj nejen peněz, ale i proteinů.

„Muži ve vesnici žít nesmějí, mohou však přijít na návštěvu, pokud budou dodržovat naše pravidla,“ tvrdí Rebecca. Jejím cílem je zvýšit životní úroveň žen, které jejich rodiny z různých důvodů odvrhly. Mezi tyto příčiny patří zejména nedovolené sňatky či mimomanželské těhotenství.

Počáteční zklamání
Přestože si dnes ženy v Umoja žijí docela spokojeně, nebylo tomu vždy tak. Nejprve se snažily uživit prodáváním potravin z pojízdných obchůdků, tento nápad se ale neujal. Po dvou letech se tedy rozhodly prodávat tradiční šperky a suvenýry turistům. Podpořili je i pracovníci keňské Organizace na ochranu přírody, kteří je vzali na výlet do rezervace Maasai Mara.

Zde mohly ženy z Umoja vidět, jaké suvenýry obchodníci turistům nabízejí. „Hned po návratu jsme spustily ambiciózní projekt, který až do dnešního dne slaví pouze úspěchy,“ říká Rebecca. Zároveň tvrdí, že i díky němu byly schopny postavit školu, v níž se vzdělávají nejen děti z Umoja, ale také z okolních vesnic. Vše ale neprobíhalo hladce.

Setkaly se se žárlivými muži, kteří zablokovali přístupovou cestu k vesnici a odřízli ji od turistů. Jednou je dokonce zbilo zhruba 30 mužů, a to přímo před očima návštěvníků ze zahraničí. Situaci se jim podařilo změnit až poté, jak si našetřily peníze a půdu pod domy ve vesnici odkoupily. Umoja tak nadále zůstává důkazem toho, že život bez mužů je možný. Myslíte si, že by naopak muži dokázali žít bez žen?