Historické prameny ukazují, že území nynější Francie bylo obýváno lidmi již před zhruba 1,8 miliony let. Archeologické nálezy dokládají existenci rozvinutých kultur již v období paleolitu. Pozůstatky těchto starodávných civilizací svědčí o přítomnosti komplexních společenství, které byly schopné tvořit umělecké a nástrojové předměty.
Od 6. století př. n. l. se na tomto území usadili Keltové. Tento indo-evropský národ si během následujících staletí vytvořil silnou kulturní a politickou identitu. Keltové ovšem nezůstali izolováni, postupně se začali mísit s Římany, kteří expandovali do oblasti a vytvořili z ní provincii Galii. Od přelomu letopočtu pak hovoříme o Galorománech, kteří byli výsledkem tohoto kulturního a etnického smíšení.
V období stěhování národů došlo k dalším změnám v demografii oblasti. Germánské kmeny, které sem přišly, vytvořily po pádu římské říše své vlastní státy. Na jihu vznikla Tolosánská říše Vizigótů a na severu se usadily kmeny Franků. Římský vliv však nezmizel úplně – latina, obohacená o galské a germánské prvky, zůstala hlavním jazykem oblasti.
Z germánských kmenů se jako nejsilnější ukázali Frankové. Ti postupně ovládli všechny ostatní kmeny a dali tak Francii jméno. Franská říše, kterou založili, se stala po Byzanci nejpevnějším a nejmocnějším státním celkem raného středověku. Její největší rozmach nastal za vlády Karla Velikého.
Po rozpadu Franské říše v roce 843 se z její západní části začala pomalu formovat moderní Francie. Nejprve jí vládli potomci Karla Velikého, ale v roce 987 nastoupila dynastie Kapetovců. Tato dynastie, spolu se svými vedlejšími větvemi (Valois, Bourbon), se na trůně udržela až do vzniku francouzské republiky.
Královská moc nebyla ve Francii zpočátku příliš velká a mnoho šlechticů bylo stejně mocných jako král. Avšak postupem času se královská moc začala upevňovat. Za Filipa II. Augusta a Filipa IV. Sličného se Francie stala evropskou velmocí. K tomu napomohlo také francouzské vítězství ve stoleté válce, ve které se vyhrotil dlouholetý zápas mezi Francií a Anglií. Na počátku raného novověku tak Francie nastoupila cestu k postavení světové velmoci.
V 16. století se hlavním rivalem Francie stali Habsburkové, kteří vládli Španělsku a Svaté říši římské. Za vlády Františka I. pronikla do Francie renesance a jeho dvůr byl proslulý po celé Evropě. Ve druhé polovině 16. století však byla Francie ponořena do krutých náboženských válek, které vyvrcholily masakrem známým jako Bartolomějská noc. Po této tragické události následovalo období konsolidace a uklidnění.
Vláda Ludvíka XIV. přinesla vrchol královské moci a velký rozmach Francie. Nicméně na konci Ludvíkovy vlády došlo k obrovskému vyčerpání francouzské ekonomiky, což spolu s dalšími problémy vedlo k vypuknutí Velké francouzské revoluce.
Velká francouzská revoluce propukla v roce 1789 a vedla roku 1792 k nastolení První francouzské republiky a přechodu od stavovské společnosti k občanské. Republiku brzy ovládl Napoleon a proměnil ji v císařství. Jeho myšlenky však přetrvaly a šířily se po celé Evropě.
Prvních 15 let 19. století bylo v celé Evropě zcela pod znamením převahy Francie. V průběhu 19. století proběhlo několik střídání občanských vlád s pokusy o návrat k monarchii či absolutismu, což bylo doprovázeno mnohými revolucemi.
Mocenské napětí v Evropě vedlo k první i druhé světové válce. Francie z obou vyšla vítězně, ale během 20. století začala postupně ztrácet své velmocenské postavení. Po druhé světové válce byla založena Čtvrtá republika a v roce 1958 byla nastolena současná Pátá republika pod vedením generála Charlese de Gaulle.
V posledních desetiletích se Francie soustřeďuje především na Evropu. Po nástupu prezidenta Nicolase Sarkozyho se očekávalo opětovné sblížení se Spojenými státy. V průběhu druhé poloviny 20. století se Francie smířila s Německem a společně s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy.