V tomto článku si popíšeme jednotlivá stadia opilosti a vy tak můžete zjistit, přes které jste si již prošli.
Fáze 1: Nic mi není
Většina lidí tráví v této fázi přibližně první půlhodinu v hospodě. Alkohol v hlavě zatím necítí, ale on jen čeká na tu správnou chvíli, aby zaútočil. Riziko opice je nulové.
Fáze 2: Člověče, mně už to stouplo do hlavy
Toto stádium charakterizuje zejména mluvení. Artikulace je stále téměř bezchybná, člověk však začíná cítit nadměrnou potřebu mluvit. Je jedno, že nemá co říct, důležité je, aby ho bylo slyšet. Při vstávání a následné cestě na záchod se projevují první záchvěvy zhoršené stability. Pokud byste ale hned přestali pít, ráno se velmi pravděpodobně vzbudíte zcela bez problémů.
Fáze 3: To není možné, nemohu se opít
Přiznejte se: kdo z vás ještě tuto větu nevyslovil? U každého přichází po různém množství vypitého alkoholu a člověk se cítí jako střízlivý. Fáze končí, když se dotyčný postaví ze židle a alkohol nemilosrdně zaútočí na centrum stability. Riziko opice je přibližně 50-procentní, v této fázi už však málokdo přestane pít. Vždyť mu přece nic není.
Fáze 4: Hehe, už to cítím v hlavě
Přechod od „Jsem střízlivý“ k „Už to cítím“ je téměř okamžitý. V jednu chvíli se člověk cítí tak, že by bez problémů zvládl gymnastický sestavu, v další už si tím tak jistý není. Přesto si však až do konce této fáze uchovává většinu vzpomínek z daného večera. Ráno se však s velkou pravděpodobností vzbudí na nepříjemné souchotiny a mírnou bolest hlavy.
Fáze 5: stry piva a stry borovčky pprosím
A je to tady. Zhoršená artikulace se začíná projevovat absencí některých samohlásek, slova s více než čtyřmi slabikami je téměř nemožné vyslovit správně. Stabilita je zhoršená, přesto alkohol člověku chutná. Opice je jistá, její intenzita však u každého jiná.
Fáze 6: Pojďme na parket
V střízlivém stavu byste na taneční parket nevyšly ani za nic, v tomto stádiu opilosti se to však zdá jako vynikající nápad. Taneční kreace připomínají první pohyby novorozence, přesto si však člověk myslí, že by se klidně mohl ucházet o místo v Lúčnica. Ranním těžkým stavem se již vyhnout nedá, tak proč nepít dál?
Fáze 7: Ještě jedno a jdu
Po tanci přichází útlum as ním spojená myšlenka na odchod domů. Znáte takový ten slabý hlásek, který vám říká, že ráno musíte vstávat? Ten s koncem tohoto stadia úplně zmlkne. Ráno se cítíte, jakoby vás prošel vlak.
Fáze 8: Tak na toto nezapomenu
Samozřejmě, že zapomenete. Na tuto fázi si už pamatovat nebudete, a možná je to i dobře. Stačí, že máte matné vzpomínky na to, jak jste tancovali, tak nač se trápit tím, co bylo potom? Lepší už to nebude. Výrok „tolik zážitků, tak málo vzpomínek“ ještě nikdy nebyl pravdivější. Výhoda je v tom, že vám ráno nebude špatně, protože se vzbudíte až kolem oběda.
Fáze 9: Musím jít na záchod
V tomto stádiu je téměř jisté, že to, co jste vypili, se vám přes hltan vrátí zpět do ústní dutiny a poputuje do záchodové mísy. Výhodou je, že vám druhý den nebude až tak špatně, samozřejmě pokud se ještě v ten večer nevrátíte do fáze číslo tři a celý postup nezopakujete.
Fáze 10 : … Nic.
Z úst vám vydávají absolutně neartikulované zvuky, koordinace pohybů je dávno pryč a s odchodem z hospody vám někdo musí pomoci, protože máte nohy jako z gumy. V této fázi se mohou vyskytnout jakékoliv příznaky: spaní na stole, zvracení, pády na zem, dezorientovanost, paranoia a tak dále. Pravděpodobnost, že se ráno probudíte jako normální člověk je nulová.
Máte pocit, jakoby vám v ústech umřelo nějaké zvíře, žaludek je naruby a o bolesti hlavy raději ani nemluvíme. Léky proti bolesti nepomáhají a myšlenka na jeden „vyrovnávací“ okamžitě spouští dávicí reflex. Když se vzpamatujete, voláte kamarádům, s nimiž jste „prý“ byli včera venku a dáváte dohromady mozaiku událostí. Po sérii telefonátů si říkáte, že už nikdy nebudete pít. Zbytečně.