Je vůbec ve světě zločinu možné, aby těžký kriminálník ukončil svůj život ve vysokém věku a ještě k tomu jako slavný kriminalista? Budete se možná trochu divit, ale jednomu člověku se to přece jen podařilo. A aby toho nebylo málo, stál za založením nejslavnější policejní jednotky Francie. Takový byl Eugène-François Vidocq (24.6.1775 – 11.5. 1857).
Vidocq se narodil do rodiny pekaře, ale už v jeho mladém věku všechno nasvědčovalo tomu, že v otcových šlépějích rozhodně nepůjde. Jeho kariéra zločince totiž začala už ve třinácti letech. Začínal drobnými krádežemi. Nakonec utekl z domu. Na kontě totiž měl velkou krádež. Po čase se domů opět vrátil, ale z domu utekl.
Po útěku se toulal Francií, až se ve svých čtrnácti letech přihlásil do armády. Byl přidělen ke Dragúň. Díky své povaze dobrodruha ale nedokázal udržovat velkou disciplínu. Stal se z něj známý rváč a mistr v boji. Během výkonu své služby údajně bojoval až v patnácti utkáních a v drtivé většině z nich zabil svého soupeře. Vyznamenal se ale v bitvě u Valmy (1792) a při Jamappes (1792). Jednou se ale dostal do potyčky se svým nadřízeným důstojníkem. Sice ho jen zranil, ale za tento přestupek hrozil Vidocq trest smrti a tak raději dezertoval. Navíc těsně před potyčkou opustil na pár dní svůj tábor, takže byl za dezertéra tak či onak uznán.
Z vojáka Vidocqa se zakrátko po útěku z armády stal opět zloděj a lupič. Bylo to v dobách, kdy Velká francouzská revoluce (začátek v roce 1789) měnila Francie z absolutistické monarchie na republiku. Tyto časy byly zároveň zlatým věkem pro zločince té doby, neboť všechny složky státní moci procházeli různými reorganizacemi, čili vlastně téměř vůbec nefungovaly. V případě Vidocqa to byl přesný opak, protože pravidelně býval za své činy chycen a odveden do vězení. Jeho kariéra zločince právě zde začala růst do hvězdných výšin, protože vždy po svém chycení z vězení unikl. Aby se vyhnul zatčení, skrýval se. Údajně se jistý čas živil jako pirát. Jednu dobu žil pod falešnou identitou. Dokonce se oženil v roce 1794 s Anne Marie Louise Chevalier a snažil se žít poctivě, ale příliš dlouho mu to nevydrželo. Krátce se vrátil do armády a nějaký čas strávil v Bruselu. V roce 1798 se opět snažil žít poctivě, tentokrát jako podnikatel, ale také se raději vrátil na dráhu zločinu.
Na počátku 19. století jej ale štěstí stále více opouštělo. Svědčí o tom fakt, že stále více jeho útěků se nepodařilo, takže stihl být za nějaké zločiny i odsouzen. Nedostal sice trest smrti, ale galeje, co se trestu smrti v mnoha případech i podobalo. Galeje v tomto případě znamenaly těžkou práci v kamenolomu pod dohledem dozorců a v okovech. Trochu štěstí mu ale přece jen zůstalo, protože se mu podařilo z galejí třikrát uprchnout. Nejdříve utekl z galejí ještě v roce 1797, pak v roce 1798, naposledy v roce 1800.
Dokument, podle kterého byl Vidocq 27. prosince 1796 odsouzen na osm let galejí
Psal se rok 1809 a Vidocq se opět dostal do vězení. Podle jedné z verzí opět utekl a svým pronásledovatelům úspěšně unikal, až se dostal do Paříže. Po krku mu ale najednou šly i jeho bývalí kumpáni. Ocitl se v nezáviděníhodné situaci, která se mohla skončit s největší pravděpodobností smrtí. A tak se rozhodl pro neuvěřitelný tah, který navždy změnil dějiny kriminalistiky. Místo toho, aby utekl, tak si to dobrovolně nasměroval přímo do budovy ředitelství policie, aby oslovil jejího ředitele, Jeana Henryho. Výměnou za úplnou amnestii mu nabídl své služby v boji se zločinem v Paříži. Předpoklady na to měl, protože znal všech zločinců ve městě. Henry s jeho návrhem nakonec souhlasil a z Vidocqa se stal policista. V očích svých kumpánů se ale stal zrádcem, protože jednoho po druhém osobně chytal. Využíval k tomu různé pasti, špionáž a převleků. Svou činnost začal ve vězení Bicêtre a později v La Force, kde jako vězeň získával přiznání svých spoluvězňů v neobjasněných případech. Podle další verze již po zavření do vězení se rozhodl skoncovat se zločineckou kariérou a stát se, za amnestii od Henryho, policistům.
Z Vidocqa se stal takový dobrý lovec zločinců, že v roce 1811 dostal příležitost, která se neodmítá. Mohl si založit vlastní jednotku. Tak i učinil a v roce 1812 vznikla slavná Brigade de la Sureté, která se stala vzorem pro pozdější organizace jako FBI či Scotland Yard. 17. prosince 1813 vydal sám císař Napoleon I. nařízení, kterým se z Vidocqovy skupiny stala Sureté Nationale neboli jednotka se všemi policejními kompetencemi.
Vidocq při její tvorbě postupoval velmi zajímavě. Členové této organizace nebyly příslušníci policie, ale zločinci, kterých si sám vybral. Na začátku měla organizace čtyř členů, na konci Vidocqovho šéfování jich bylo 28.
S novou jednotkou přišly i nové metody vyšetřování, jaké ještě nikdo dosud neviděl. Jako první metodu bychom mohli uvést zajištění místa činu, co se do té doby nedělalo. Další metodou byla databáze zločinců. Po odchodu Vidocqa měla tato databáze údajně až pět milionů identifikačních lístků. On ale databázi nepotřeboval pro sebe, protože měl perfektní fotografickou paměť. Pamatoval si všechny jména a tváře zločinců. Sám také vymyslel odebírání otisků stop na základě sádrového odlitku, což mu pomohlo v odhalení šéfa jednoho gangu, který měl na svědomí několik loupežných přepadení a vražd. Položil i základy balistiky. Svůj post zastával do roku 1827. Za tu dobu rapidně snížil zločinnost v Paříži. Podle odhadů klesla zločinnost ve městě o více než 40 procent. Kromě chytání zločinců napomáhal iv chytání následovníků Napoleona Bonaparta po jeho pádu v roce 1814.
V roce 1827 byl po mnoha intrikách na nejvyšších místech nucen rezignovat. Jedním z hlavních argumentů, které proti němu jeho nepřátelé měli, byl fakt, že jeho jednotka byla složena nikoli z policistů, ale ze zločinců. Šéfem své skupiny se stal ještě v letech 1830 – 1832, ale pak už rezignoval nadobro. Po první rezignaci napsal své paměti, které byly také vydány.
V roce 1830 založil papírenskou továrnu. V ní pak vynalezl neodstranitelným inkoust a nový druh kancelářského papíru, který se používá dodnes. Na oba vynálezy má i patent. Činnost továrny ale netrvala dlouho a pár let po založení zkrachovala.
Vidocq se chtěl vrátit ke své kriminalistické činnosti, i kdyby jednal na vlastní pěst. V roce 1834 si proto založil soukromou detektivní kancelář s názvem Le bureau des renseignements. Součástí jeho práce ale nebyla jen detektivní činnost, ale také vymáhání pohledávek. Jelikož při své práci používal často nezákonné metody, byla kancelář v roce 1837 zlikvidována a on skončil na konci tohoto roku ve vězení. Propuštěn byl až v únoru 1838. Tajně ve své činnosti pokračoval, ale v roce 1843 mu hrozilo vězení znovu. Opět se mu vyhnul, tentokrát soudní cestou a s pomocí přátel. Stálo ho to i dost financí. Dal se na dráhu psaní knih a esejů o vyšetřování a věznicích. V roce 1847 mu zemřela jeho třetí žena a on se už znovu neoženil.
Napravo Vidocq v podání Borise Rosner (Dobrodružství kriminalistiky (1.díl) – Stopa, 1989)
V roce 1849 byl ve vězení naposledy, kvůli podvodu. Případ byl ale zamítnut a on byl propuštěn. V roce 1854 se mu podařilo překonat choleru, ale smrt si pro něj nakonec přišla 11. 5. 1857 v Paříži. Zemřel bezdětný, i když měl z prvního manželství syna, kterého ale nikdy jako potomka neuznal. Pohřební obřady se konaly v bazilice Saint – Denis, ale dodnes se přesně neví, kde je jeho tělo pohřbeno. S největší pravděpodobností leží na hřbitově v Saint Mandé.
Eugène-François Vidocq je považován za otce moderní kriminalistiky, ačkoli sám byl zločincem. Jeho život, rozdělen na dvě části, tu kriminální a tu kriminalistickou, nejlépe popsal Victor Hugo v knize Bídníci. Autor se inspiroval právě Vidocqovým životem, a tak překvapeni, že bývalý galejník Jean Valjean a komisař Javer jsou v podstatě vytvoření podle samotného kriminalistu. Vidocqove paměti četl i Edgar Allan Poe, jehož dosti ovlivnily při psaní povídek. Objevil se v románech Honoré de Balzaca, Alexandra Dumase a Charlese Dickense (Great Expectations). Vzpomíná ho i Herman Melville v díle Bílá velryba.