Představte si, jak mžouráte na chvějící se obzor v parku Serengeti a spatříte stádo divokých afrických pakoní, jak se posouvá do výhledu. Pohybují se pomalu, tu a tam zastavují, aby se napásli na tom, co zbylo ve vyprahlé savaně. Nejprve je jich jich pár desítek, ale jak je pozorujete, z desítek se stávají stovky a ze stovek tisíce. A přicházejí stále další, frkající a hýkající zvířata vytrvale pochodující na sever při hledání potravy. To je migrace pakoní a pozorovat ji na širých pláních tanzanského národního parku Serengeti je nezapomenutelný zážitek.
Statistiky jsou ohromující: vždy v květnu vyráží více jak 2,5 mil. zvířat, především pakoní, ale také několik set tisíc zeber a antilop, na tříměsíční cestu z plání v jižním Serengeti do keňské národní rezervace Masai Mara. Během cesty ujdou asi 800 km přes otevřené pláně a řeky zamořené krokodýly a unikají predátorům, jako jsou lvi, gepardi, hyeny a lovečtí psi.
Do června se stáda dostanou hluboko do západního koridoru v parku a začínají nervózně přecházet řeku Grumeti. Nastane migrace v její nejdivočejší podobě, a rozhodující okamžik v řadě dokumentů o africké přírodě, kdy se zdráhající se pakoně shromažďují na břehu řeky, příliš vyděšení, aby šli dále, dokud není masa zvířat za nimi tak silná, aby je zatlačila dolů do vody, kde náhle plavou, škrábou a zoufale bojují ve snaze dostat se na druhou stranu. Mnoho z nich se v tom zmatku zraní nebo utopí, zatímco velcí nilští krokodýli si vybírají a loví slabé a neopatrné kusy.
Ti, kterým se přechod řeky podaří, se však nacházejí ještě asi 65 km od řeky Mara, poslední a nemilosrdné bariéry mezi nimi a trávou zavlažovanou deštěm v rezervaci Masai Mara. Až se tam dostanou, budou mít tři měsíce na to, aby se napásli do sytosti, než tím vším projdou znovu při cestě zpátky na jih.