Rio de Janeiro bývá tradičně spojováno s jeho nádhernými plážemi. Copacabana a Ipanema proslavily Rio ve 20. století díky jejich zlatému písku s horami porostlými bujně zeleným pralesem na pozadí. Přesto se neméně působivé prostředí nachází hned nad centrem Ria v kopcovitém okrsku Santa Teresa, kde stárnoucí sídla z 19. století a bohémská atmosféra představují odlišnou stránku „Báječného města“ (Cidade Maravilhosa).
Čtvrť Santa Teresa byla pojmenována podle karmelitánského kláštera, který zde byl založen po roce 1750, a z velké části byla nepřístupná až do 19. století, kdy ji nové silnice spojily s okrskem Glória u zálivu i s dalšími nedalekými okrsky. Až do 80. let 19. století to byla oblast s nespoutaným lesem a pár roztroušenými farmami, která představovala útočiště pro uprchlé otroky. Na konci 19. století však prudký nárůst obchodu s kávou dal vzniknout stavebnímu boomu po celém Riu, kdy ve čtvrti Santa Teresa nechávali bohatí průmyslníci stavět obrovská sídla. Oblast se pozvedla v roce 1896, kdy byl akvadukt římského typu, který přiváděl vodu do centra města, přeměněn na dráhu pro nově zavedenou elektrickou tramvaj (bonde).
Dnes malebná žlutá tramvaj, poslední v Riu, stále jezdí po starém akvaduktu (dnes nazývaném oblouky v Lapa) a vine se nahoru po kamenných ulicích ve čtvrti Santa Teresa. Během jízdy se tramvaj, kde se cestující někdy drží z posledních sil, prodírá kolem starých sídel, z nichž některá jsou krásně zrenovovaná a jiná rozpadající se pozůstatky secese. Po dnech rozmachu upadla čtvrť Santa Teresa do nezájmu; tehdy se chudinské čtvrti (favelas) rozšířily na svahy nedalekých kopců a kriminalita vyhnala bohaté do jižních okrsků daleko od centra města.
V 60. a 70. letech se do zchátralé oblasti nastěhovali umělci, spisovatelé a hudebníci, kteří opravili některé z chátrajících domů a vdechli okrsku nový život. Otevřeli si zde své ateliéry a začali pořádat kreativní akce, jako je afro-brazilské bubnování v ulicích nebo procházky za uměním, které přinesly okrsku pověst živé, i když avantgardní, umělecké čtvrti. Také dnes zde revitalizace pokračuje, i když s finančními spíše než s uměleckými cíli, kdy se zde otevírá stále více stylových butikových hotelů.
Zároveň si však Santa Teresa dokázala udržet svoji přátelskou „vesnickou“ atmosféru. Largo dos Guimarães, náměstíčko, na kterém zastavuje tramvaj bonde, je srdcem čtvrti a představuje významné shromaždiště pro některé z tolik oblíbených karnevalových průvodů. Odtud je to jen kousek cesty pěšky k bohémským podnikům s jídlem i pitím, jako je Bar do Mineiro, upadající místní favorit nabízející tradiční brazilské bistro občerstvení. Další restaurace, jako je Espirito Santa, která podává pokrmy z Amazonie, nabízejí větrné terasy s výhledem na město. V okolí se nachází obchody s řemeslnými výrobky, pár galerií i malé vykachličkované hokynářství, které přežilo všechny změny, které ve čtvrti během let proběhly.
Když půjdete 10 minut od zastávky bonde, naleznete dvě z hlavních atrakcí oblasti. Parque das Ruinas ukrývá zbytky vyhořelého sídla, které patřilo brazilské dědičce Laurindě Santos Lobo, jejíž dům byl ve 20. a 30. letech salonem pro umělce a intelektuály Ria. Dnes je v ruinách a cihlovým exteriérem vedou kovové chodníčky a schody až do kopule s krásným výhledem na záliv Guanabara a centrum Ria. Hned vedle se nachází Museu Chacara do Ceu s malou, ale dobře spravovanou sbírkou umění, jako jsou díla renomovaného brazilského umělce Di Cavalcanti i zahraničních osobností, jako je Matisse a Miró. Kromě toho svěže zelené zahrady nabízejí stinné útočiště z horkých ulic dole.