Když je řeč o mamutovi srstnatém, představíme si tvora, který chodil po této Zemi před desítkami tisíc let, než celý druh vyhynul kvůli oteplování se na planetě. Nová studie však ukazuje, že ne všcihyni mamuti vyhynuli tak dávno, přičemž vědci upřesňují, proč zemřela poslední skupina. Poslední mamuti přežívali na Wrangelově ostrově až do doby před pouhými 4000 let, předtím však mamuti vládli Zemi po 90 000 let. Ve skutečnosti poslední mamuti vymřeli až dlouho poté, co byly ve starověkém Egyptě postaveny pyramidy. Už to samo je ve značném rozporu s tím, co známe ze školy…
Otázka zní: jak vyhynuli?
Wrangelův ostrov byl odříznut od sibiřské pevniny před několika tisíciletími kvůli zvedání se hladiny moře, čímž byla izolována také skupina mamutů, kteří se zde udrželi o tisíce let déle než jinde ve světě. Wrangelův ostrov ležící severozápadně od Aljašky u severního Ruska v Severním ledovém oceánu a nedotkla se ho změna klimatu, takže mohl mamutům poskytnout útočiště. Pak ale před 4000 lety náhle vyhynuli a jejich kosti zůstaly rozeseté po ostrově, kde je můžeme spatřit dodnes.
Tým vědců z Finska, Německa a Ruska chtěl zjistit, proč zdejší mamuti vymřeli tak rychle, když předtím přežili o tisíce let déle než ostatní z jejich druhu. Ostrov se jeví jako místo, kde by mohli přežívat dodnes. Proto sebrali vzorky, např. kly a zuby, a provedli genetické testování. Výsledky jsou jistě fascinující, ačkoli zároveň tragické, a jsou v rozporu s dosavadními teoriemi.
Studie uveřejněná v odborném časopise Quaternary Science Reviews říká:
„Oproti předchozím teoriím mluvícím o postupném zhoršování životních podmínek druhu, nepotvrzují hodnoty izotopů dusíku u mamutů z Wrangelova ostrova pokles kvality či kvantity potravy. Ve skutečnosti jsou velmi podobné hodnotám u jejich předků na severu Beringova moře. Avšak ve srovnání se sibiřskými mamuty, ti z Wrangelova ostrova ukazují rozdíl v hospodaření s energií, to znamená nižší adaptivní strategie pro přežití v extrémním chladu. Hodnoty izotopů síry zase dokládají zvýšené zvětrávání skal v centrálních horách v době středního holocénu. Scénáře spojené se zhoršením kvality vody v důsledku zvětrávání a následným vyhynutím hladem se ukazují jako z faktorů zániku.”
„Podle množství mamutích kostí, které byly zkoumány radiokarbonovou metodou, zdejší populace patrně vyhynula náhle,“ říká dr. Laura Arppe z Helsinské univerzity a Finského přírodovědeckého muzea. „Před zánikem nejsou patrné žádné stopy svědčící o ubývající populaci. Vypadá to, že konec před přibližně 4000 lety nastal rychle. Všechny velké změny klimatu a území proběhly už dávno: změna teplého holocénského klimatu před asi 10 000 lety, izolace na ostrově a jeho zmenšení na současnou velikost před 8000 lety.”
Vědci zjistili, že prostředí Wrangelova ostrova bylo i přes oteplování klimatu nadále příznivé pro přežití mamutů, to však nevylučuje další faktory. I když izotopové záznamy získané z mamutů na Wrangelově ostrově nenaznačují ztrátu podmínek či stravy krátce před zánikem, ani nesvědčí o dlouhodobém ubývání rostlinstva, mohou zde být také další faktory spojené s potravou a pitnou vodou. Tyto dosud neprozkoumané environmentální faktory mohly přispět k jejich vyhynutí.
O 1600 let dříve vyhynula podobná skupina mamutů izolovaná na malém ostrůvku v Beringově moři kvůli zhoršující se kvalitě vody. Stejný osud tedy mohl potkat i mamuty na mnohem větším Wrangelově ostrově.
Zhoršená kvalita pitné vody a dostupnost patrně přispěly k vyhnutí holocénské mamutí populace na ostrově Svatý Pavel (Saint Paul Island). Je možné, že také ty na Wrangelově ostrově potkaly problémy s nedostatečnou kvalitou vody, což vedlo k zhoršení kondice populace; možný je přímo toxický vliv. Dále mohla přispět mimořádně silná zima, což je jev, se kterým se setkáváme i dnes u druhů žijících v chladném klimatu.
Zima byla a je kritické období pro mnohá zvířata za polárním kruhem. Potravy je méně, má nižší kvalitu a je hůř dostupná, a nižší teploty zvyšují termoregulační potřeby zvířat. Analýza vrstvy zuboviny v klech vypovídá o životě a smrti pěti mamutů srstnatých, dvou pleistocénských kusů z Čukotky a tří holocénských kusů z Wrangelova ostrova; podle ní všichni zemřeli v zimě.
V zimě v roce 2003 vedly na kanadském Banksově ostrově za polárním kruhem extremní mrznoucí srážky k vytvoření zledovatění sněhové vrstvy, která bránila zvířatům dostat se k potravě. V důsledku toho zemřelo hladem 20 000 pižmoňů severních. V minulosti podobné situace na Wrangelě ostrově vedly k zahynutí stovek tisíc sobů. Podobná ledová období mohou mít katastrofické následky na populaci zvířat, a dochází k nim poměrně často.
„Myslíme si, že to odráží tendenci sibiřských mamutů spoléhat se na své tukové rezervy pro přežitíí v extrémně drsných období zimy v době ledové, zatímco mamuti na Wrangelově ostrově, kteří žili v relativně mírnějších podmínkách, to prostě nepotřebovali.“
Tým také našel stopy toxických kovů, které zvířata mohla požít spolu s vodou. I menší oteplení odhalí určité skály, ke kterým se dostane voda a uvolní z nich toxické kovy; ty pak proniknou do zásob pitné vody.
Dále testy odhalily křížení příbuzných jedinců, což mohlo způsobit značné genetické mutace, kvůli nimž byli mamuti zranitelnější vůči mnoha vlivům, které je pak společně zahubily.
„Můžeme si snadno představit populaci, která byla oslabená genetickými vlivy a kvalitou pitné vody, a pak přišla náhlá extrémní událost, jako je drsná zima, které je zahubila,“ říká profesor Hervé Bocherens z Centra pro vývoj člověka a palaeoenvironment na Univerzitě v Tübingenu.
Tak mamuti přešli do historie o hodně později, než jsme si původně mysleli, ale přestože vědci zúžili seznam možných příčin jejich zániku, nenašli přímou příčinu jejich smrti. Přesná příčina vyhynutí mamutů na Wrangelově ostrově zůstává nejasná, ale je velmi pravděpodobné, že se jednalo o krátkodobu krizi, možná spojenou s klimatickými anomáliemi a/nebo geochemickými faktory. Kromě toho nelze ani zcela vyloučit vliv člověka, i přes nedostatek hmatatelných důkazů o lovu.
Je třeba zmínit, že nejstarší doklady o lidské přítomnosti na Wrangelově ostrově pocházejí z doby až o několik staletí poté, co mamuti vyhynuli, takže člověk při tom nejspíš nesehrál žádnou roli. Lidé však hrají podstatnou roli v současném masovém vymírání druhů, k němuž dochází na Zemi dnes, a studie týkající se mamutů může pomoci zachránit druhy, které stále žijí.
Další izotopové sledování posledních členů vyhynulých pleistocénských savců může pomoci rozluštit komplexní proces vyhynutí druhů a možná poskytnout lepší přehled, abychom mohli ochránit ohrožené druhy. Každá pomoc při úsilí předejít masovému vymírání druhů je jistě vítaná. Pro mamuty už je sice pozdě, ale není pozdě pro jiné druhy, jako je slon, který je příbuzný mamuta. Pokud by vyhynul i ten, řád chobotnatců by zanikl.