Náklady a doprava
Cena výletů na Duhovou horu (Rainbow Mountain), oficiálně Vinicunca, bývá kolem 100 solů (30 USD) a poskytuje je řada turistických kanceláří v Cuscu. My jsme zaplatili 130 solů (40 USD) za místního operátora s dobrou pověstí. Autobus nás měl vyzvednout z jedné z úzkých ulic v Cuscu. Po hodině čekání v chladné kamenné ulici jsem se začal obávat, že došlo k nějaké chybě.
Byly 3 hod. ráno – výlety k Duhové hoře (5200 m) začínají tak časně, protože z Cuzca je to ještě asi 3 hodiny cesty. Místní lidé v tuto dobu opouštěli bary a kluby a nasedali do taxíků. V Cuscu bývá zvláštní ranní dav, který je z poloviny tvořen polospícími návštěvníky barů a klubů, kteří strávili noc tancem, a z druhé poloviny pěšími turisty, kteří vstávají brzy, aby se vydali na denní túru. Nakonec člověk v naší skupině, který nejlépe ovládal španělštinu, zavolal našemu operátorovi. Ukázalo se, že autobus cestou zabloudil. Proto se nelekejte, pokud budete muset na odvoz chvíli čekat – nakonec se dostaví.
Jízda k Duhové hoře
Cesta z Cusca vedla po klikatících se horských silnicích pod příkrovem temnoty. V autobuse bylo celkem asi 10 lidí: naše skupina 6 lidí plus další, které autobus nabral, zatímco nás hledal. Zastoupeny byly různé národnosti: Angličané, Američané, Skotové, Holanďané, Peruánci a kanadští Francouzi. Ti všichni byli vtěsnáni do malého autobusu a snažili se chvíli spát, zatímco vozidlo nadskakovalo na cestě. Mně se to podařilo jen na pár minut – škoda, že jsem si nevzal cestovní polštář.
Ve chvíli, kdy slunce začalo vycházet, zastavil autobus v malé vesničce v horském údolí. Zde nás, rozlámané cestující, odvedla do chatrče naše průvodkyně, energická žena v zářivě červené bundě a měkkém klobouku. U dřevěného stolu jsme si pochutnali na vydatné snídani v podobě míchaných vajec a smažených banánů, zatímco ovčáčtí psi loudili zbytky.
Tip: počítejte s drsnou cestou, zdejší autobusy nejsou vybaveny na pohodlí.
U chatrče byla k dispozici jakási toaleta v podobě díry v zemi obklopené plachtovinou. Koupelna je na podobné horské túře skutečným luxusem. Také je dobré si přinést toaletní papír.
Výstup na Duhovou horu v Peru
Túra na Duhovou horu a zpátky je celodenní namáhavá dřina ve výšce přes 4200 m na nezpevněné stezce vedoucí mezi vrcholky tvořenými zelenou a červenou skálou. Je to nádherná trasa procházející místními vesnicemi postavenými z kamene a s lesknoucími se horskými potoky. Avšak nadmořská výška je vyčerpávající, takže udělá i z nejčilejšího mladého sportovce supějící trosku. Na výstup vůbec nepomýšlejte, dokud nestrávíte pár dní zvykáním si na převýšení v regionu Cusco.
Nejsem čiperný sportovec, a tak jsem dostal co proto: zaostával jsem za skupinou, abych fotografoval, zatímco ostatní stoupali po stezce.
Není možné se na Duhovou horu „vhodně obléct“. Chvílemi na nás během cesty dopadaly sluneční paprsky s neúprosnou intenzitou a pálily na kůži – vysoká nadmořská výška vyžaduje účinný krém na opalování nanášený v hojné míře. Avšak i nejslabší vánek způsobí pokles teploty až ke chladu, takže je důležité mít s sebou bundu či dvě.
Naše skupina byla jednou z mnoha, který stoupaly nahoru, a součást dlouhé kolony dlouhé několik kilometrů. Průvodci klusali nahoru i dolů podél kolony překvapivou rychlostí a poháněli ji vpřed. Vedoucí naší skupiny na mě vrhala zoufalé úsměvy i povzbudivá gesta – velmi si přála být na vrcholu se svojí skupinou jako první. Já se na závodění rozhodně necítil, ale jejímu zářivému úsměvu pod kloboukem se dalo těžko odolávat.
Alternativy k pěší túře
Skutečně vyčerpaní jedinci mají jedinou možnost. Za kolonou jdou místní podnikavci, kteří nenápadně nabízejí svezení na vrchol na koni za 70 solů na osobu; to je poměrně dost peněz, obzvlášť když mnozí koně vypadají spíše jako poníci. V každém případě by to však znamenalo se vzdát a nechat horu zvítězit.
Duhová hora je tvořena skálou s vrstvami různých barev, od odstínů růžové a zelené až po šedou a žlutou. Duhový „hrb“ je součástí úseku hor hrajících barvami od růžové až po světle žlutou. Na vrcholu na Vás čeká horský hřeben s výhledem na pohoří v celé jeho kráse.
Na vrcholu Duhové hory
Naše skupina se na vrcholu mohla zdržet pouze 45 minut, přičemž jsme museli bojovat se silným větrem, zatímco jsme si chtěli užít každičkou minutu výhledu. Když jsme byli nahoře, kolem prošla kolona lam hnaných místními vesničany po zářícím úbočí až za horizont.
Kdyby se Duhová hora nacházela v Evropě, jistě by už na ni vedla lanovka a nahoře čekala kavárna Starbucks. Odtud by jezdil autobus a dole stál pěkný hotel. A taky by zde byly jiné toalety než jen díra v zemi…
Poznámka pro baťůžkáře
Baťůžkáři zde obvykle trpí nejvíce. Je nutno říct: Na horu jsem se dostal tím nejnáročnějším způsobem a kvůli tomu byl zážitek opravdovější. Někdy nemoc a nevolnost způsobuje jen samotná nadmořská výška, proto se nevyplácí ušetřit pár drobných za svezení místními autobusy nebo tím, že budete jíst místní pouliční jídlo, které turisté často nesnesou.
Duhová hora představuje náročnou výzvu. Nejsem si jistý, jestli by se její kouzlo nezmenšilo, kdyby dole stál příjemný hotel a nahoru jezdila lanovka. Určitě bych však přišel o pocit, že jste si krásu výhledů tvrdě zasloužili. Ani bych asi nevěděl, že pěší výstup stojí za to.