Festival Songkran v Chiang Mai

Festival Songkran v Chiang Mai 1

Během buddhistického nového roku je možné spatřit Chiang Mai, druhé nejvýznamnější město Thajska, v jeho nejživější podobě, od náboženských průvodů až po vodní bitvy a další dovádění s vodou. Po dlouhé měsíce, jak léto v severním Thajsku nabírá na intenzitě, se zaplňuje údolí, v něm Chiang Mai leží, přímo nesnesitelným horkem. V polovině dubna otupuje vlhká mlha i lesk zlacených Buddhů, kteří poklidně shlížejí ze zdejších více jak 300 chrámů. Vůně plumérií, manga a velmi kořeněného pouličního jídla visí nad vším jako nákaza, zatímco obsah vodního příkopu o délce 6,5 km, který obklopuje staré město, se proměnil v zelenou polévku.

Něco se musí stát, a nelze čekat, až na konci května přijdou deště. Při soumraku 12. dubna se na chodnících v centru začnou hromadit účastníci vodní bitvy, s prsty na plastových spouštích nebo na konci hadice, kbelíky plné. Před námi jsou 4 dny umělého monzunu, který zaplaví ulice města a každého, kdo se v nich objeví.

Podle tradice svátek trvá od 13. do 16. dubna, přičemž Songkran je festival modliteb a vody, který označuje buddhistický nový rok 15. dubna. Je to omračující a velkolepé spojení důstojné náboženské víry, oddanosti rodině a ohlučujícího pestrobarevného vodního šílenství. Coby oslava mimořádného národního významu je Songkran (jehož jméno je odvozeno od sanskrtského slova, která znamená „proměna“ či „změna“) se podobá západním Vánocům a Silvestru v jednom, jen promáčená stránka zde nahrazuje obecné západní vánoční šílenství.

Každé ráno zamíří rodiny vážně do chrámů s obětinami a votivními ozdobami. Každé odpoledne, už méně vážně, běhají v ulicích s vodními pistolemi. První aktivita přináší dobrou karmu a druhá štěstí. I když to tak někdy nevypadá, polévání vodou od hlavy k patě je prý nejlepší začátek roku, jaký může být. Asi 95 % Thajců jsou buddhisté a Chiang Mai – posledních 500 let metropole starého království Lan Na, zemědělského srdce země – se může pyšnit celou sbírkou duchovních a obecních tradic. Nikde jinde se Songkran neslaví s takovou vervou: oslavy jsou zde rozšířeny o další den a přitahují davy z celé země.

Když začnete na ulici konverzaci, ideálně během polévacího příměří, které dočasně trvá od 8 do 10 hod. ráno, často budete mluvit s někým ze severu země, kdo se přestěhoval na prosperující jih Thajska a teď se vrací do domova svých předků kvůli jedinečnému zážitku spojenému s oslavami nového roku. Je to příležitost obnovit a znovu upevnit tradice a rodinná pouta, která mají Thajci ve velké vážnosti; i během Songkranu krev důležitější než voda.

„Pouze tu nemáme takové chrámy, jako v Bangkoku,” říká Kompun narozená v Chiang Mai, zatímco se dívá na zvětralé draky, kteří střeží chrám Wat Ton Kwen z 19. století. „A také jsou zde lidé laskavější a uctivější. Vždy na Vás mají čas.“

Chrám s ponurými tmavými dřevěnými štíty a hrstkou tichých mnichů v oranžových róbách je ukázkou asketického omezení. Leží jen pár kilometrů od města, ale je to úplně jiný svět než venku. Pouze barevné bohatě zdobené papírové vlajky zdobící věže z písku jsou důkazem o probíhajícím svátku. 

Kompun a její syn Wasin už přidali své příspěvky: vlajky s tematikou jejich znamení zvěrokruhu, a také, jak je je zakořeněná tradice při Songkranu, přinesli do chrámu kbelík písku, který má nahradit zemi, co věřící během předchozího roku odnesli na svých nohách. Teď Kompun stříká vodu šafránovou a s jasmínovými lístky na hlavu zlatého Buddhy.

„Je to požehnání, smýt starý rok a dobře vkročit do nového.“  S nervózním úsměvem přiznává, že se nebude účastnit vodní anarchie, která vznikla právě z tohoto půvabného symbolického aktu.

Obnova „čistého štítu“ a ritualizované „získávání zásluh“ jsou dvojice duchovních základních kamenů festivalu. To první se projevuje v podobě nové výzdoby chrámů, intenzivního jarního úklidu a nošení nového nápadného oděvu; rodiny se scházejí ve stejných havajských košilích a nasazují si vzájemně vzájemně květinové girlandy.

To druhé, získání dobré karmy pro nastávající rok, začíná ve vší vážnosti předposlední večer starého roku 13. dubna. Tehdy prochází dlouhý průvod mnichů branou Tha Phae, což je jeden ze čtyř vchodů do starého města a pochází z 13. století. Kolem nich se tlačí dav s obětinami, které zbožně s uctivou úklonou podává, nebo se v horším případě musí protlačit mořem hlav do stříbrných misek mnichů. Ty jsou brzy přeplněné nezvyklou směsicí dekorativních a praktických věcí: kyticemi lotosových květů, úhlednými balíčky z banánových listů s lepivou rýží, pytlíky brambůrek, nápoji v krabici, pochodněmi, desinfekčními prostředky, rolemi toaletního papíru. Thajské chrámy (kterých je asi 38 000) jsou téměř úplně závislé na darech věřících, a Songkran představuje žeň almužen.

„Vídám mnichy, kteří mají jídlo zdarma až moc rádi,“ říká se smíchem Kruba Noi. Je to štíhlý novic, který ve svých 19 nosí oranžovou róbu mnicha už 8 let. Jeho chrám stojí uprostřed rýžových polí hodinu cesty od Chiang Mai ve vesnici Baan Mae. Songkran tráví převážně přijímáním almužen od klečících bosých rodin zemědělců a zpíváním bleskových požehnání na oplátku. Na požádání musí vzdát hold předkům, andělům, domácím duchům i zemřelým domácím mazlíčkům. Je to hlasově náročná práce: ke konci dlouhého dopoledne už jen rychle mumlá.

Při Songkranu se zdá, že každý muž-Thajec je mnich, a v posledních letech skutečně došlo k nárůstu jejich počtu: v současnosti v zemi žije více jak 300 000 mnichů. Někteří starší přitom namítají, že většina nováčků jsou mladí muži, kteří slouží jen pár měsíců a jsou přilákání příležitostí studovat, mít lůžko a stravu zdarma, a především získat související prestiž a úcta (kudu). Působení jako mnich přináší příznivou karma a je velmi atraktivní položkou v životopise, ať už žádáte o práci nebo o ruku ženy. Kruba Noi je tu však dlouhodobě.

„Pro mě znamená Songkran obnovu, zrození nového roku a novou příležitost se zlepšovat“, říká a naráží přitom na reinkarnaci, která tvoří základ jeho náboženské kariéry. Po dotazu, proč se rozhodl stát mnichem, vypadá zaskočeně: „Já se nerozhodl. Byl jsem mnich v předchozím životě a jen jsem odpověděl na volání.“

Ve vesnici Baan Mae spočívají mimochrámové oslavy v úctě a bratrství blízkých a komunity. Rodiny chodí na návštěvy, přes bambusové mýtiny a mezi zkroucenými citrusovými stromy až do otevřených teakových domů druhých, přičemž nabízejí košíky s kanom tian (malé pyramidky z tapioky a kokosu zabalené do banánových listů) starším příbuzným, učitelům a váženým šamanům. Songkran na venkově probíhá převážně v suchu, i když Aoi Silphisuth, která vede školu vaření pro turisty ve vesnici, ukazuje na plechové vaničky, které stojí před prahem některých domů.

„Jen pro případ, na obranu,“ směje se uličnicky.  

Její rodina půjde večer do Chiang Mai účastnit se vodních bitev, ačkoli její syn si je dobře vědom, že se svojí výzbrojí (dětským kbelíkem a plastovou láhví s dírou ve víčku) bude beznadějně nedostatečně vyzbrojený než ostatní.

Po poledni dosáhne teplota ve starém městě 38 ˚C a průvod se potácí v horkém oparu po dlouhé přímé třídě. V Chiang Mai se 13. dubna vše točí kolem představení, které začne při prvním světle a je provázeno hektickým předáváním almužen mnichům. Chodníky jsou teď plné očekávajících věřících a pouliční prodejci nabízejí potřeby pro festival všeho druhu: pytlíky s khaep mu (jakýmisi škvarky z vepřové kůže, které tu jsou doplňkem ke každému jídlu), prapodivnou směsici hořkého černého bylinného želé a kondenzovaného mléka zvanou chao kuai, bedny neuzavřených připravených láhví s přehnaně navoněnou vodou, která vždy „prší“ na průvod…

Tanečníci a hudebníci v prvních řadách průvodu jsou půvabná přehlídka dřevěných hudebních nástrojů, bavlny a delikátního synchronizovaného pohybu. Seřazen za nimi se táhne nekonečný průvod alegorických vozů zavalených květinami, z nichž každý nese sochu Buddhy, která dočasně opustila některý z chrámů ve městě. Během následujících hodin plných hluku a vody bude každá socha a divák procházet komplexní obřadní očistou.

K večeru je celé Chiang Mai zaplavené vodou. Příliv proniká přes prahy každého komerčního zařízení a přiopilí a mokří účastníci se vzájemně polévají u vstupního prostoru do každého baru. V následujících třech dnech bude cesta vozíkem tuk-tuk v centru uprostřed vodní palby působit jako nespoutaná šílená jízda v tematickém parku: budete bezmocně klouzat po mokrém plastu ostřelováni proudy chladné vody, kolem Vás šílené výkřiky a vlny thajského techna. Po chvíli si uvědomíte, že řidič tak zběsile netroubí, aby odehnal lidi s hadicemi a kbelíky, ale aby přitáhl jejich pozornost. Směje se, ale mohl by zastavit, když mu někdo platí kusem promáčené ovocné dřeně.

Dvojité nepromokavé obaly na mobil a peníze jsou při Songkranu nezbytností. Suché tričko je cíl: nenápadní příliš oblečení návštěvníci sklidí tsunami od hlavy až k patě v okamžiku, kdy vyjdou z hotelu. Ulice je ucpána dodávkami a v každé se nachází barel na dešťovou vodu a promáčená zlomyslná rodinka… Jedna skupina třímá obří stříkačky připojené hadicí k nádržím na zádech. Super ostřikovači využívají pumpy, ale rychlost je hlavní u mladších účastníků; starší a zkušenější se naučili, že z pro okamžitý dojem a šok nic nepředčí kbelík s vodou.

Vodní bitvy při Songkranu nejsou v žádném případě pouze záležitost mladých mužů: když dáte plný kbelík do rukou dědečkovi, projeví se univerzální radost z vody a hned mu bude znovu 7 let. Pokud jste cizinec, je těžké potlačit pevně zakořeněný reflex oplatit útočníkovi stejnou měrou. Tím více, když se ukáže, že se očekává, že poděkujete za požehnané smytí špinavých starých nezdarů…  

Každý návštěvník Thajska se dozví o národním krédu, kterému zde říkají „sanuk“; znamená to mít radost z každodenních zážitků, ať drsných nebo hladkých. A když vidíte velmi opilé lidi, kteří po sobě čtyři dny vzájemně lijí vodu, musí to být nejvyšší vyjádření sanuku.

„Po 360 dní v roce jsou Thajci super zdvořilí a uctiví,“ říká mokrý Athirath Arunyaka, který přišel z Bangkoku oslavit Songkran za svojí rodinou do Chiang Mai. „Je to jako očista veškerého našeho špatného chování.“       

 Je poslední noc bitev, bouře před klidem. Ráno jsou ztichlé ulice lemovány pestrými odpadky v podobě rozbitých kbelíků a vodních pistolí a promáčených girland, ve vzduchu pach starého piva a kadidla. Na chodníky vyjdou velmi staří a velmi mladí, kteří byli kvůli bezpečnosti drženi uvnitř. Předtím nemožné cestování cyklorikšou se vrací na silnice a osobní prostor se opět úzkostlivě dodržuje. Ale horko je terorizující a dnes už nebude žádná úleva spojená se „křtem“.

Kdy: 13.-15. dubna 2020

Kde: Chiang Mai, Thajsko