V jistém věku si člověk uvědomí, že lidé stárnou a umírají. A každý z nás se asi někdy zamyslel nad tím, jestli se s tím nedá něco udělat. Je možné, že díky výzkumu v budoucnu přestaneme stárnout?
Stárnutí je v podstatě jen postupná ztráta životaschopnosti a nabývání zranitelnosti. Jde o proces, který snižuje schopnost reagovat na vlivy okolí, čímž vás dělá náchylnějšími na nemoci a zranění. I proto je jednou z nejhlavnějších příčin úmrtí u starých lidí obyčejná chřipka.
Stárnutí se odehrává na několika úrovních, od molekulární, přes buněčnou, hormonální až po fyziologickou. Rozdílnými způsoby také zasahuje jednotlivé tělesné orgány, takže jde o komplexní proces, který se těžko zkoumá. O jeho mechanismu – tedy o tom, proč a jak stárneme – toho vlastně mnoho nevíme.
Nerozumíme ani tomu, co je ve skutečnosti „motorem“ stárnutí. Z čistě evolučního pohledu je současná průměrná délka lidského života v podstatě novinkou. Ovlivňuje ji množství faktorů, mezi které patří například strava či dostupnost vakcín.
Před asi 150 lety se člověk dožíval průměrně 40 let a na přelomu prvního a druhého tisíciletí to bylo pouze 25 let. A přestože se v současnosti blížíme k věkové hranici, která se zdá být nepřekonatelná, stále máme prostor pro zvýšení průměrné délky života.
Proč stárneme?
Existuje hypotéza, že postupné poškozování DNA má vliv na obnovování kmenových buněk, které následkem toho nedokáží vykonávat svou „opravnou“ funkci. To ostatně vede ke ztrátě životaschopnosti. Další teorie se zase týká volných radikálů. Mitochondrie (části buněk, slouží k získávání energie) během své činnosti produkují vysoce reaktivní sloučeniny.
Ty způsobují oxidační poškození, a jelikož sloučenin s věkem přibývá, projevuje se jejich činnost i stárnutím. Ani jedna z nich ale nemusí být pravdivá. Jisté je jen to, že po překročení třicítky se šance, že zemřete, každých osm let zdvojnásobuje.
Dlouhověkost není pevně daná
Někteří živočichové jsou mimořádně unikátní. Vezměte si například ptáky. Přesto, že mnozí z nich jsou malý a podle našich poznatků by se neměli dožívat vysokého věku, opak je pravdou. Jelikož dokáží létat a tak unikat predátorům, průměrná délka jejich života je vyšší, než bychom čekali.
Pak je tu rypoš lysý, který se často dožívá věku více než 30 let. Způsobuje to nejen fakt, že žije v chráněném prostředí, čili půdě. Jde také o tvora, který má mimořádnou odolnost vůči rakovině. Vědci zkoumali již stovky rypošů a ani u jednoho z nich nenašli ani jen náznak rakovinných buněk.
Dlouhověkost jednotlivých živočichů tedy není pevně daná. Někteří z nich žijí mnohem déle, než člověk a jiní zase zřejmě vůbec nestárnou. Největším úspěchem vědců na poli dlouhověkosti je pravděpodobně manipulace s geny. Zjistilo se, že například u myší lze urychlit stárnutí, ale na druhé straně deaktivací jediného genu je možné tento proces zpomalit až o 40 procent.
Manipulace se systémem
V laboratorních podmínkách se podařilo dokázat, že stárnutí se dá upravovat i jinak než modifikací genů. Například omezením příjmu kalorií (samozřejmě za zachování příjmu vitaminů a minerálů) se u hlodavců podařilo zvýšit průměrnou délku života až o polovinu. Vědci se proto pokoušejí najít lék, který by stimuloval účinky omezování příjmu kalorií, ale aniž by člověk musel držet dietu.
Zda se jim to podaří však zůstává sporné. Nicméně podívejme se na to z jiné stránky. Bratři Wrightové, známí jako tvůrci prvního motorového letadla, se ještě před vynalezením svého revolučního stroje dívali na oblohu a říkali si: „Ptáci jsou těžší než vzduch a přece létají.
Proč bychom my nemohli stavět letadla?“ V přírodě neexistuje zákon, který by říkal, že stárnutí je nevratný proces. Víme, že někteří živočiši nestárnou a že délku života lze ovlivnit stravováním, manipulací s geny a v neposlední řadě na ni má vliv i evoluce. Proč by tedy lidé jednoho dne nemohli žít věčně?