Každý ví, že pohádka se většinou končí slovy „a žili šťastně až do smrti.“ Jeden příběh se však začal psát právě tehdy, když se společný život dvou lidí skončil. Díky tomu vznikla neuvěřitelná stavba, kterou navštěvují miliony turistů. Od roku 1983 je zapsána do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Je také jedním ze sedmi nových divů světa.
Žil jednou v Indii mocný vládce (mogul) Šah Džahan (1592 – 1666). Ten se, jak to již v pohádkách bývá, ještě jako princ Khurram zamiloval do překrásné Arjumand Banu Begum (známá je i pod jménem Mumtaz Mahal – perla paláce). Arjumand byla dcerou vysokého státního úředníka. Vzali se v roce 1612 a žili spolu šťastně, dokud …. . V roce 1631 krásná mogulova žena zemřela při porodu čtrnáctého dítěte
Sahova láska k Arjumand (1593 – 1631) byla však tak velká, že truchlil až dva roky a jeho smutek dolehl i na jeho poddaných, neboť v celé Indii byl vyhlášen dvouletý státní smutek. No nezůstalo jen u oplakáni. Velký mogul slíbil, že postaví pomník, který bude hoden jeho ženy.
A tak se začalo se stavbou mauzolea Tádž Mahal (koruna paláce), jaké dodnes nemá ve světě obdoby. Do Indie pozvali nejlepších architektů a stavitelů, kteří se pod vedením perského architekta Ustad Ahmada Lahauriho pustili do stavby na jižní straně řeky Jamuna ve městě Agra. Toto místo se dnes nachází v indickém státě Uttar Pradesh.
Vnitřek mauzolea je umělecky a architektonicky propracované do posledního detailu. Byly zde použity jen ty nejdražší stavební materiály.
Se stavbou se začalo v roce 1632 a dokončena byla až v roce 1653. Pracovalo na ní až 20 000 lidí. Pro přepravu toho nejdražšího materiálu (i drahé kameny a zlato, které bylo použito například na špice kupolí)) stavitelé potřebovali až 1000 slonů. Nacházejí se zde například krystaly z Číny, safíry ze Sri Lanky a drahé kameny z Tibetu a Afghánistánu. Hlavním stavebním prvkem byl bílý mramor z lomu, který je od stavby vzdálen 300 km. Stěny jsou ozdobeny drahokamy a polodrahokamy (60 druhů).
Mauzoleum je součástí velkého komplexu. Samotná budova byla hotová už v roce 1643, celý komplex až o několik let později. Ke komplex patří i velká anglická zahrada, jedna obrovská červená brána s pavilony, jejíž vrata byly původně stříbrné a hradby. Brána měla symbolizovat vstup do ráje. Uprostřed zahrady je kanál, vedoucí až k mauzoleu.
Ačkoli architektura by měla být mughalská, díky architektům, kteří byli z Persie, se do stavby dostali hlavně orientální perské prvky. Kolem mauzolea jsou čtyři 40-metrové minarety, z nichž dva jsou otočené na západ, tedy k Mekce. I na kopulí vidět perské prvky. Avšak perským architektem se podařilo dosáhnout takové perfektní symetrii a harmonii, jaká ve světě nemá obdoby. Stavba má výšku 73 metrů.
Na stěnách lze nalézt kaligrafické texty perských básníků z černého mramoru. Sarkofágy se nacházejí v kryptě pod mauzoleem, na povrchu se nacházejí kenotaf.
Podle kurzu z roku 2015 byla cena celého komplexu rozprostírající se na ploše cca 17,5 ha vyčíslena na 827 milionů dolarů.
Šah Džahan tento nádherný komplex postavil kvůli poslednímu odpočinku své manželky, ale ona nebyla jeho jedinou ženou. Byla v pořadí již třetí manželkou, avšak právě tuto mogul miloval ze všech nejvíce
Každá pohádka má svůj konec, ale v tomto případě není konec velmi pohádkový. I samotnému Mogul napadlo, že nebude žít věčně, a tak si chtěl dal postavit podobnou hrobku ledaže z černého mramoru. Jeho syn Aurangzeb, nicméně se však (v roce 1658) rozhodl jinak. Jelikož láska k nebohé Mumtaz Mahal zastínila mogulove smysly, neuvědomil si, že touto stavbou téměř zruinoval svou zemi. Syn byl však k otci shovívavý. Po sesazení z trůnu ho uvěznil v pevnosti Agra, odkud měl bývalý vladař na místo posledního odpočinku své milované manželky nejlepší výhled. Po smrti ho na rozkaz Aurangzeb pohřbili vedle jeho manželky v Tádž Mahalu. Ať už tuto stavbu proslaví její velkolepost nebo příběh, díky kterému ji postavili, celá Indie je na ni právem hrdá.