Během Vietnamské války byly vesnice v okrsku Cu Chi významným centrem osvobozenecké fronty Vietkong (VC). Když došlo k pokusům Američanů o její neutralizaci, příslušníci se doslova zakopali do země, výsledkem čehož jsou proslulé tunely Cu Chi.
Dnes mohou turisté navštívit krátký úsek tunelů, lézt po kolenou a vmáčknout se dovnitř, aby se podívali, jak vypadal život bojovníků v tunelech. Některé úseky tunelů byly rozšířeny, aby jimi prošli i objemnější lidé ze Západu, ale i tak se jedná o temné, dusné a klaustrofobicky působící prostředí. Určitě byste se tam neměli vydávat, pokud si nejste naprosto jistí, že v podzemí nedostanete panický záchvat.
Tunely můžete spatřit na dvou místech: v Ben Dinh a v Ben Duoc 15 km odtud, ačkoli většina cizinců se vydává do Ben Dinh.
Stručná historie
Když se v okolí Cu Chi zabořily do země první rýče, oblast byla porostlá gumovníkovou plantáží spojenou s francouzskou společností vyrábějící pneumatiky. Antikoloniální osvobozenecké hnutí Viet Minh zde vykopalo první tunely na konci 40. let. Primárně byly určeny na uložení zbraní, ale brzy se staly cenným úkrytem pro bojovníky samotné. O více jak desetiletí později ovládli protivládně orientovaný region příslušníci Vietkongu, z nichž mnozí byli místní vesničané. V roce 1965 vedlo v podzemí kolem Cu Chi asi 250 km tunelů (hned za řekou Saigon přitom ležela partyzánská základna známá jako Železný trojúhelník). Tunely umožňovaly buňkám Vietkongu v oblasti vzájemné spojení a možnou infiltraci do Saigonu. Jeden úsek přitom vedl přímo pod americkou vojenskou základnou Cu Chi Army Base.
Přestože byla zdejší ztvrdlá červená hlína pro budování tunelů ideální a navíc ležela nad vodní hladinou řeky Saigon, kopáčské skupiny musely čelit řadě problémů. Kromě hadů a škorpionů, se kterými se při manuální práci s motykami a rýči setkávali, byl také problém, jak se nenápadně zbavovat vykopané hlíny; tu pod příkrovem temnoty sypali do kráterů po bombách nebo do řeky. Při kopání tunelů bylo také nutné podepřít stropy, a protože kvůli americkému bombardování bylo stavební dříví vzácné, tuneláři se museli uchýlit ke krádežím železných sloupků z plotů u nepřátelských základen. Tunely byla tak malé, že někdy měly šířku jen 80 cm, výšku 80 cm, a až čtyři úrovně nad sebou; větrací šachty (na odvádění kouře apod.) byly zakryty hustou trávou a termitišti. Aby oklamali psy Američanů, rozsypávali členové Vietkongu kolem šachet pepř, a někdy se z téhož důvodu myli stejným mýdlem, jako američtí vojáci.
Život v tunelech
Podmínky v podzemí byly pochopitelně odpudivé. Tunely zapáchaly a odpoledne v nich bylo takové horko, že obyvatelé museli ležet na zemi, aby měli dostatek kyslíku k dýchání. Temnota byla naprostá a někteří dlouhodobí „lidští krtci“ trpěli dočasnou slepotou, když se pak dostali na světlo. Někdy bylo nutné zůstat pod zemí celé týdny spolu s netopýry, krysami, hady, škorpiony, stonožkami a „ohnivými mravenci“. Někteří z těchto nevítaných hostů přitom byli vybráni schválně: v tunelech byly ukryty krabice plné škorpionů a duté bambusové tyče se živými zmijemi v místech, kde na ně mohli američtí vojáci náhodně narazit.
V mnohaúrovňových komplexech tunelů byly latríny, studny, společné místnosti a ložnice. Vytvořeny byly také primitivní nemocnice. Vše se provádělo ve světle kapesních svítilen za pomocí nástrojů vyrobených ze střepů ze zbraní. Krev zraněných pacientů byla zachytávána do lahví a pumpována zpět pomocí pumpy na kolo a gumové hadičky. Tyto lékařské potřeby obstarávali podplacení vojáci Vietnamské republikánské armády v Saigonu. Lékaři používali také byliny a akupunkturu, ale i med kvůli jeho antiseptickým vlastnostem.
V kuchyních se připravovalo vše, co se obyvatelům tunelů dostalo do rukou. Protože rýže a ovoce byly zničeny, k jídlu sloužila především tapioka (listy i kořeny), přinejmenším dokud nebylo nasbíráno dostatek úlomků bomb, které bylo možné dopravit do Saigonu a prodat do šrotu za jídlo. Morálku udržovaly částečně také skupiny vystupujících, které se v tunelech pohybovaly.
Konec linie
Americké pokusy tunely zaplavit vodou se ukázaly jako neefektivní. Američané, kteří působili z obrovských základem vztyčených v polovině 60. let kolem Saigonu, evakuovali vesničany do strategických vesniček a pak s pomocí defoliantů a buldozerů se snažili dostat se k silám VC metodou „spálené země“; příkladem je operace u Cedar Falls. I přesto však nedošlo ke skutečnému zničení tunelů – jeden z vojáků v té době řekl, že to je, „jako byste chtěli naplnit Velký kaňon vidlemi“. Američané shazovali dolů plyn i granáty a někdy se tam vydávali i sami, vyzbrojení pouze baterkou, nožem a pistolí. Nejvytrvalejší a nejodolnější vojáci, kteří se specializovali na podzemní akce, byli známí jako „tunelové krysy“ a získali neoficiální vyznamenání „Insigni Non Gratum Anus Rodentum”. V temnotě na ně čekaly pasti vybavené ostrými bambusovými hroty, a také „bomby“ vytvořené z plechovek od coly a nevybuchlých nábojů nalezených na povrchu. Tunely byly nízké a úzké a vstupy tak malé, že se do nich Američané často ani nemohli dostat, i když je našli.
Další americkou taktikou zaměřenou na oslabení členů Vietkongu bylo rozhazování letáků a vysílání bulletinů, které nahrávaly na strach a osamělost bojovníků. Přestože vedly k řadě dezercí, obyvatelé tunelů byli schopni zvládnout ofenzívu Tet v 1968. Nakonec se Američané uchýlili k těžšímu kalibru neutralizace tunelů a poslali na místo letadla B52, která předtím bombardovala Sever, aby oblast srovnala se zemí při kobercovém náletu. Infrastruktura Vietkongu byla zdecimována, a dále pak oslabena Programem Phoenix.
V té době však už tunely splnily svoji roli tím, že dokázaly, že Amerika tuto válku nemůže vyhrát. Během Vietnamské války zde zahynulo minimálně 12 tisíc vietnamských partyzánů a sympatizantů, přičemž terén zůstal zpustošený, poznamenaný krátery po bombách, bez vegetace a s jedy držícími e ve vzduchu.
Vietnamská demilitarizovaná zóna
Během Vietnamské války byly provincie Quang Tri a Quang Binh ležící po obou stranách DMZ, nejvíce bombardovanými oblastmi, kde také došlo k největšímu počtu obětí: civilistů i vojáků, Američanů i Vietnamců. Jména, která se nechvalně proslavila v Americe 60. a 70. let, dodnes připomíná řada filmů a pamětí, např. Con Thien, Rockpile, Hamburger Hill a Khe Sanh. Pro některé návštěvníky je DMZ hlavním cílem jejich cesty Vietnamu (jedná se především o příbuzné padlých). Pro jiné je to zase bezútěšné, ač také krásné, místo, kde sice není nic zvláštního k vidění, ale na každého zde zapůsobí pocit obrovského zmaru.
Severně od DMZ se nachází jedna z hlavních atrakcí regionu, tunely Vinh Moc, kde byly během války pod zemí vytvořeny celé vesnice. Další zajímavá místa leží jižně od řeky Ben Hai, a přestože není možné vše stihnout za jediný den, nejzajímavější z výše uvedených míst bývají zahrnuty do programu organizovaných výletů z města Hué. V jiném případě je možné použít jako základnu město Dong Ha nebo navštívit menší počet míst při cestě směrem na sever. Pokud budete mít omezené množství času, pak byste se měli zaměřit na tunely Vinh Moc a vydat se po dálnici 9 k bojišti Khe Sanh – jak kvůli scenérii, tak kvůli bojišti samotnému. Pamatujte však na to, že ačkoli je dnes možné navštívit DMZ i bez místního průvodce, to se nedoporučuje, protože většina lokalit nemá značení a především, průvodci (které si objednáte ve městě Dong Ha) vědí, které zdejší stezky jsou bezpečné. V oblasti stále občas dochází k zabití či zranění místních zemědělců kvůli nevybuchlé munici…
Hlavní atrakce Ho Či Minova Města
Podle Ženevská konference z roku 1954 byl Vietnam rozdělen na dvě části podél 17. rovnoběžky, přičemž byly plánovány volby, které měli zemi znovu sjednotit. Demarkační linie vedla podél řeky Ben Hai a byla obklopena na každé straně pásem „země nikoho“ širokým 5 km známým jako demilitarizovaná zóna (DMZ). Očekávalo se, že se veškerá komunistická vojska a příznivci komunistů přesunou na Sever do VDR, přičemž přenechají jižní Vietnam ne-komunistům a různým odstínům opozice.
Když k volbám nedošlo, řeka se stala de facto hranicí, a to až do roku 1975. Ve skutečnosti však byly po roce 1965 obě strany DMZ cokoli, jen ne demilitarizované. Navíc šlo hranici snadno obejít po Ho Chi Minově stezce na západě a po moři na východě, což umožňovalo obyvatelům Severního Vietnamu obcházet řetězec amerických palebných základen shlížejících na řeku. Jedním z pozoruhodných nápadů, jak předejít komunistické infiltraci na Jih, byl návrh amerického ministra obrany Roberta McNamary na zřízení elektronického plotu vedoucího od vietnamského pobřeží k řece Mekong. Ten byl vybaven seismickými a akustickými čidly, která měla odhalit pohyb vojáků a přesně určit cíle pro ostřelování. I když se tyto pokusy nejprve setkaly s určitým úspěchem, zůstala „McNamarova linie“ brzy opuštěná: čidla byla zmatená kvůli zvířatům, především slonům, a bylo možné je kdykoli spustit nahraným zvukem motoru vozidla nebo pochodujících vojáků…
Ani masivní konvenční ostřelování a bombardování z letadel nedokázalo obyvatele Severu zastavit: v roce 1972 konečně vpadli do DMZ a posunuli hranici o 20 km dále na jih. Mimořádně kruté boje v oblasti jižně od řeky Ben Hai si vyžádaly životy více Američanů za celých posledních 5 let (do 1972) než kterákoli jiná válečná zóna ve Vietnamu. Počty obětí z řad Severních Vietnamců nejsou známy, ale odhaduje se, že až 30 % zbraní shozených v DMZ při dopadu nevybuchlo, a ty byly po roce 1975 zodpovědné za až 10 tisíc mrtvých a zraněných. V oblasti bylo uvolněno tolik zbraní a jedů včetně napalmu a herbicidů, že po celé roky na postižené zemi plné chemikálií nic nerostlo. Dnes jsou nízké zvlněné kopce v oblasti téměř zcela znovu zalesněné zeleným mořem borovic, eukalyptů, kávovníků a akácií.