Obvyklá přestava je, že mimozemšťané mají zelenou barvu, ať už jsou to Marťani nebo staroegyptský bůh Osiris, který byl také znázorňován se zelenou kůží. Ve staré keltské mytologii se často objevoval Zelený muž, který je starší než vliv Římské říše. Z Anglie 12. století pak pochází příběh o podivných Zelených dětech z Woolpitu. Podle všeho se příběh zakládá na skutečných osobách, jejichž potomci mohou žít dodnes.
Příběh je znám ze zápisů známých anglických kronikářů Williama z Newburghu, mnicha z augustiniánského kláštera v Newburghu, a Ralpha z Coggeshallu, mnicha cisterciáckého kláštera. Druhý z nich příběh slyšel od muže jménem Richard de Calne a zaznamenal ho v kronice Chronicon Anglicanum kolem roku 1189. William z Newburghu příběh zapsal později v Historia rerum Anglicarum, která vyšla v 1220.
Příběh
V polovině 12. století se v anglickém hrabství Suffolk nacházelo městečko Woolpit. Ve staré angličtině bylo jeho jméno Wulf-pytt, což bylo odvozeno od příkopů či jam vykopaných v zemi proti vlkům. Ti se zde v těch dobách potulovali, zabíjeli dobytek a terorizovali vesničany. Dnes je vesnice známá především díky Zeleným dětem, které má i ve svém znaku.
Kolem roku 1150 za vlády krále Stephena vesničané žali úrodu na polích, když objevili dvě děti u příkopu proti vlkům; působily zoufale a mluvily spolu neznámou řečí. Jedna verze říká, že vyšly z jámy na vlky, která byla dvakrát tak vysoká než ony a měla značnou rozlohu. Děti měly na sobě zvláštní oblečení, které nebylo vesničanům známé, a mluvily podivným jazykem. Přitom jejich kůže byla zelená, což bylo strašidelné, ale jinak působily jako normální děti.
V příběhu zapsaném Ralphem z Coggeshallu si děti vzal k sobě Sir Richard de Calne, muž, který mu příběh vyprávěl. Zde jim nabídli jídlo, ale děti na vše reagovaly, jakoby to nikdy dříve neviděly, a odmítaly to jíst. Zdálo se, že snad děti umřou hladem, dokud neobjevily jídlo, které znaly: zelené fazole. V jedné verzi příběhu našly fazole na zahradě a hltavě se do nich pustily. V jiné verzi zahlédly sluhu, který nesl talíř fazolí, a hned je chtěli. Od té doby děti dostávaly k jídlu fazole, ale pomalu si zvykly i na jinou stravu. Jakmile začali jíst jiné jídlo, jejich barva kůže se změnila a získala normální odstín. Bohužel však chlapec brzy poté zemřel: podlehl neznámé nemoci poté, co strávil nějaký čas v silné melancholii a apatii. Dívka však přežila a dostala jméno Agnes. Přizpůsobila se novému životu, naučila se anglicky, a konečně mohla odpovědět na otázky, odkud s bratrem přišli.
Zelený šerý svět
„Jsme obyvatelé země svatého Martina, který se v naší zemi těší mimořádné úctě. Nevíme nic o tom, jak jsme se sem dostali. Pamatujeme si pouze, že jednoho dne, když jsme venku pásli stádo našeho otce, zaslechli jsme velký hluk, podobný jako dnes slýcháme v St. Edmund’s, když vyzvánějí zvony. A zatímco jsme v údivu poslouchali ten zvuk, dostali jsme se do jakéhosi tranzu a ocitli se mezi vámi v polích, kde jste žali obilí.“
„V naší zemi nevychází slunce a obyvatelé se téměř netěší jeho paprskům. Jsme zvyklí na šero, podobné jako zde u vás bývá před svítáním nebo po západu slunce. Navíc je od nás vidět jakousi zářící zemi, která není příliš daleko, ale je od nás oddělena velkou řekou.“
Další verze příběhu říká, že děti pásly otcův dobytek a zaslechly zvony, vstoupily do jeskyně a vyšly z ní ve Woolpitu. Nenašly přitom cestu zpět a byly objeveny vesničany.
Agnes byla pokřtěna, žila u Sira Richarda a a pracovala pro něj. Později si vzala za manžela Richarda Barreho, arcijáhna z Ely, a měli spolu minimálně jedno dítě, takže její potomci možná žijí do dnešního dne.
Podle East Anglian Daily Times, byla Agnes známá „bujným a nestydatým“ chováním v době, kdy pracovala pro R. de Calneho. Richard Barre prý pocházel z King’s Lynn v Norfolku a později byl starším velvyslancem krále Jindřicha II. „Říká se, že anglická modrá krev má dnes zelený nádech díky Agnes.“
Zdroj však také říká, že najít potomky by bylo problematické, protože se jedná o pečlivě střežené místní tajemství.
„V roce 1978, místní spisovatel a lidový zpěvák Bob Roberts napsal v A Slice of Suffolk: „Dozvěděl jsem se, že ve Woolpitu dodnes žijí lidé, kteří jsou potomky Zelených dětí, ale nikdo mi nechtěl říct, o koho se jedná.“
Kdo byly Zelené děti?
Příběh je do dnešního dne zahalen tajemstvím a mnozí lidé věří, že tyto děti přišly z jiného světa či dimenze. Možná prošly nějakým portálem a skončily v relativně hustě osídlené části Anglie.
Přišly děti skutečně z šerého světa, kde měli všichni zelenou kůži? Proč přitom nebyly zvyklé na jasné sluneční světlo? Proč poznávaly a jedly pouze zelené fazole, zatímco jiné jídlo odmítaly? A nakonec, pokud to byly normální děti, proč je nehledali příbuzní?
Je jistě mnohem zajímavější si představovat, že Zelené děti přišly z jiného světa. Navíc historicky v Británii existuje podobná dávná pověst o nebeských bytostech, které žily v podzemí či skrytém světě, kam se bylo možné dostat skrz portály či „tajemné kruhy“ poblíž pravěkých megalitických staveb.
Tuatha Dé Danann byli legendární předkeltští obyvatelé Irska, kteří byli popisování jako zářící bytosti přinucené se odstěhovat do podzemí. Možná byli zahnáni Kelty, kteří často znázorňovali Zeleného muže. Dnes Tuatha žijí v moderních pohádkách, filmech a románech o elfech, jako je např. Pán prstenů.
Teorie a spekulace
Pravděpodobnější vysvětlení odráží téma temné britské pohádky Děti v lese (Babes in the Woods), která byla poprvé publikovaná v roce 1595. Pohádka vypráví o zlém strýci, který si najal vrahy, aby se zbavil synovce a neteře, kteří osiřeli, a on chtěl získat majetek jejich
rodičů. Vrazi se však s dětmi slitovali a nechali je v lese; děti se ztratily, bloudily, hladověly, až nakonec zahynuly.
Další teorie říká, že děti otrávil arsenem hrabě z Norfolku, čímž získali zelenou barvu kůže.
K tomu zajímavá vedlejší poznámka: v 19. století se arsen a měď používaly na barvení látek nazeleno; tzv. „pařížská zelená“ a „Scheeleova zeleň“ byly oblíbené barvy, které nosila společenská elita v Evropě. Arzen se přitom nacházel také v cukroví, papíru, hračkách, tapetách a lécích, dokud si lidé neuvědomili, že je smrtelně jedovatý. Proto také ve viktoriánské době řada lidí zemřela za záhadných okolností. K symptomům otravy patřily zelené ruce, žluté nehty a hluboké jizvy.
Pokud tedy za zelenou barvou kůže byla otrava arsenem, označuje se to jako chloróza. Je to stav se zelenou pokožkou v důsledku nedostatku železa. To také může vysvětlovat, proč Agnes během času ztratila zelenou barvu, když se změnila její strava.
Třetí teorie říká, že Zelené děti byly vlámské oběti pronásledování během bitvy u Fornhamu v roce 1173. Fornham St. Martin byla nedaleká vesnice, kterou od Woolpitu oddělovala řeka, a ležela jen několik mil od Bury St. Edmunds, kde často vyzváněly zvony. Je možné, že děti osiřely, trpěly špatnou výživou, ztratily se, až se nakonec dostaly z Fornham St. Martin do Woolpitu, když šly za vyzváněním zvonů.
Pokud zvážíte všechny uvedené teorie, neexistuje dodnes jasná a definitivní odpověď. Pokud by Agnes a její bratr byli vlámské děti, které přišly o rodiče, proč se Agnes vůbec nezmínila o ztrátě otce? Řekla jen, že pásli krávy svého otce, ale nezmínila přitom nic mimořádného. Proč tvrdila, že zelená barva pokožky je u nich běžná? A nakonec, jak děti skončily v jámě na vlky v zemi poté, co prošly jeskyní?
Zůstává stále hodně nezodpovězených otázek, a právě tím je příběh Zelených dětí zajímavější.