Koně mají v islandské kultuře zvláštní místo. Na své si přitom přijdou během každoročního dramatického shánění ovcí z pastvin.
Bylo to téměř jako nějaká biblická scéna: 2000 ovcí se hnalo pustinou pokrytou černou lávou. Nebe nad hlavou bylo jasně modré a pod ním se neslo bečení ovcí. Tu a tam některá ovce odběhla a zamířila do skalnatého kopce, odkud bylo potřeba ji přilákat dolů. Pastevci, z nichž někteří byli pěšky a jiní na islandských koních, obklopili stádo, křičeli a gestikulovali, aby zvířata udrželi v houfu. Za nimi pomalu rachotila podpůrná skupina vozidel 4WD. Avšak hlavní představitelé se nezměnili za celé tisíciletí: Islanďané, ovce a koně. Já byl na nohách a hlídal roh stáda, přičemž jsem se snažil zabránit obzvlášť tvrdohlavé ovci, aby neutekla. Klíčoví členové skupiny však seděli na koních. Muž středního věku, jehož omšelé jezdecké vybavení neodpovídalo významu, jaký zde má, ovládal svého koně na kamení naprosto mistrně. Pomocí pár gest odehnal skupinku jezdců, aby sehnali ovce z druhé strany údolí. Jmenuje se Kristinn Gunnarsson a je to Král hor (fjallkonungur). Už více jak 30 let vede každoroční shánění ovcí napříč drsnou vysočinou jižního Islandu. Vždy v září se skupiny farmářů z celé země pod vedením Krále hor vydávají hnát své ovce dolů z letních pastvin, pak jsou ovce roztříděny a odvedeny na zimu na svoje farmy.
„Udělali jsme sice pár změn, ale v zásadě děláme totéž, co naši předkové,“ říká Kristinn, „Bez koní by to nešlo.“
Hnaní ovcí však není bez problémů. Marteinn Hjaltested, který vede jezdeckou školu a farmaří se svojí ženou Leou, mi vyprávěl o řadě incidentů, kdy se koně vyděsili a splašili. Při nejhorším incidentu mladý kůň prudce vystřelil, právě když Marteinn sesedal, a přitom ho odhodil na kovový plot. „Nikdy nevíš, jestli za tím nejsou elfové,“ říká.
Poté se rozhodl přivést si sem Reykjavíku ženu, která má schopnosti komunikovat s nadpřirozenem. Té se podařilo zasáhnout a usmířit problémové duchy, takže se od té doby nic podobného nezopakovalo… Islanďané svoje koně opravdu milují. Zdejší koně jsou menší, podsaditější, huňatější, hbitější a povahově vyrovnanější než kdekoli jinde, a přitom jsou skvěle adaptováni na drsné klima a náročný vulkanický terén ostrova. Ranní usedlíci spoléhali na koně jako na svůj jediný dopravní prostředek i jídlo. Dodnes jsou zde koně velmi vážení, ale bez sentimentality. Pokud byste se zeptali kteréhokoli Islanďana, jestli má rád koně, odpoví Vám bez přemýšlení: „Ano, jsou výborní!“
Shánění ovcí, které Kristinn vede, trvá 5 dní. Během té doby jsou ovce sehnány dohromady z rozsáhlého prostoru a pak hnány 73 km do třídicích ohrad. Skupina tráví každou noc v jiné horské chatě, kde společně jí a spí. Na okraji palandy visely pletené ponožky, zatímco skupina dětí hrála karty. Hladoví farmáři a jezdci si pochutnávali na uzeném jehněčím, bramborách, červené řepě a hrášku z konzervy. Kolem 10 večer si začali do ovocné šťávy přilévat Jima Beama. Obloha venku byla ozářena hvězdami a do ledového vzduchu se nesly islandské písně. Ráno jsme jeli ve volné formaci a zaháněli ovce do jediného houfu, zatímco jsme se blížili k úzkému ústí údolí. Zamířili jsme nahoru přes drolící vulkanickou skálu a zužující se průsmyk, který se zvedal k vrcholu skalního pásma. Výhled, který se mi v tu chvíli otevřel před očima, byl neskutečný: rozlehlé údolí pokryté černým štěrkem se táhlo do dáli pod safírově modrým nebem. Nalevo se nad údolím tyčil zasněžený vrchol sopky Hekla. Stádo ovcí, teď zvětšené na asi 5000 kusů, se rozlévalo z kopce doků jako bílá řeka. Nad stádem se neslo bečení a výkřiky. Stádo a jezdci za sebou zanechávali na dně údolí prašnou stopu. Později jsme znovu začali stoupat. Poslední úsek byl tak strmý, že většina sesedla z koní. Z vrcholku jsme hleděli do údolí Afangagil. O necelý kilometr dál se nachází ohrazený úsek pastviny. Ovce ho zřejmě poznaly a hnaly se vpřed. Zde se nacházejí třídící ohrady, odkud budou ovce odvedeny na své farmy. Po 5 hodinách v sedle s obrovskou lítostí jsem sesedl z koně. Naposledy jsem se vydat na kopec, abych se podíval na zvedající se Heklu. Slunce se ještě nedostalo na svah a země tu stále byla zmrzlá. Přitom jsem nohou zavadil o něco vyčnívajícího ze suti. Když jsem do toho kopl – vynořila se rezavá podkova! Byla studená a poměrně těžká. Očistil jsem ji a položil vzadu do auta. O 3 hodiny později, zpátky v Reykjavíku, však podkova nebyla nikde k nalezení. Zoufale jsem ji hledal, ale bez užitku. Netuším, co se s ní mohlo stát – ale pak jsem si vzpomněl na slova Marteinna Hjaltesteda: „Nikdy nevíš, jestli za tím nejsou elfové…“