Při své návštěvě Budapešti jsem se zastavil v krásné secesní kancelářské budově, kterou navrhl maďarský architekt Ödön Lechner, jakýsi maďarský Gaudí. V takové chvíli by mi za jiných okolností stačilo prohlédnout si samotný architektonický div a udělat pár snímků bohatě zdobené střechy. Tady mě však hotelový concierge upozornil, že uvnitř může být, co hledám: páternoster. Jedná se o výtah bez dveří, se dvěma šachtami vedle sebe a dvěma kabinkami, kdy zároveň jedna jede nahoru a druhá dolů. Není zde žádné tlačítko, kterým byste výtah přivolali, páternoster jezdí stále dokola – donekonečna.
Tyto výtahy mě fascinují od doby, kdy jsem četl Doktora Murka sebraná mlčení od Heinricha Bölla a viděl pár starých filmů: Berlin Express (1948), závěrečnou scénu z filmu Muži (1985) od Doris Dörrie, a také novější seriál Babylon Berlin. Díky mému dlouhodobému okouzlení se měním v dítě kdykoli jen pomyslím, že bych se jím mohl svézt. Proto jsem také dospěl k závěru, že se po nich podívám ve více zemích.
S recepčním v Lechnerově budově v Budapešti nás dělila jazyková bariéra a příliš nechápal, na co se chci zeptat (napodobit výtah jedoucí nahoru a dolů totiž není tak jednoduché). Ale objevil se jiný zaměstnanec hovořící anglicky, který vše přeložil a předložil moji prosbu: „Mohl bych se u Vás svézt paternosterem?“ Odpověď zněla: „V žádném případě.“ Recepční mi přesto trochu vyšel vstříc a dovolil mi alespoň se podívat do haly, kde výtah funguje. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo vyfotit si páternoster, respektive jeho část jedoucí nahoru a hlavu další osoby, která vedle sjížděla dolů.
Výtah nepřivoláváte tlačítkem, paternoster nepřetržitě jezdí dokola
V roce 1877 si britský technik Peter Hart princip paternosteru nechal patentovat. V roce 1884 nainstalovala anglická strojírenská firma J & E Hall první z nich v budově úřadu v Londýně. Výtahy se rychle rozšířily po celém Spojeném království, a pak převládly v kancelářských budovách, na úřadech, univerzitách a nemocnicích v celé Evropě. Páternostery byly považovány za poměrně efektivní, protože mohly neustále odbavovat přicházející lidi.
Výtah, který nikdy nezastavuje, nemá dveře a vy do něj naskočíte a pak vyskočíte – to je docela děsivá představa (někteří lidé v zámoří jdou tak daleko, že je nazývají „evropské výtahy smrti“). Páternostery mohou být nebezpečné a občas skutečně způsobí vážný úraz, někdy i smrtelný. Kvůli své nepraktičnosti (nejsou použitelné pro vozíčkáře a došlo už k mnoha nehodám, když se lidé pokoušeli přepravit vozíky, žebříky apod.) byly ve velké části Evropy vyřazeny. Stále jich ale pár funguje a jezdí, když víte, kam se vydat.
V Helsinkách jsem měl více štěstí než v Budapešti, co se jízdy páternosterem týče. Příjemná manažerka v obchodním domě Stockmann mě nechala se projet páternosterem pro zaměstnance. Řekla mi, že občas zákazníkům dovolí se svézt, pokud si to přejí. Naskočil jsem, nejprve trochu rozechvělý, ale brzy jsem se uklidnil, zatímco kabina sebou cukala a otřásala při pohybu nahoru. Fascinovalo mě, jak jsem přecházel ze tmy do světla mezi podlažími. Nejlepší však byl moment „přepnutí“ nahoře a dole, když kabina jede do strany.
V době, kdy jsem se dostal do Stuttgartu, jsem už byl „odborník na páternostery“. Vydal jsem se na Radnici nacházející se v půvabné staré části Stuttgartu. Zdejší paternoster byl přístupný veřejnosti, tak jsem na něj naskočil a několikrát jel dokola.
Zdá se, že že v této oblasti nejsou žádní další fanoušci. Známý z Kanady mi jednou řekl: „Když jsem v 70. letech navštívil svoji babičku v Hamburku, budova aerolinií Air Canada měla páternoster. Jsem rád, že existují dodnes. Ale fanatičtí zastánci bezpečnosti by je v Severní Americe nikdy nedovolili.“
Evropští zastánci bezpečnosti už ale také řekli svoje – a ne bezdůvodně. Mezi lety 1970 a 1993 přišlo v páternosterech o život 5 osob, včetně nejvíce mediálně známé nehody na Univerzitě v Newcastlu ve Velké Británii v roce 1989. Po této tragické nehodě následovalo 18měsíční zastavení všech paternosterů v zemi a dodnes visí ve vzduchu hrozba jejich úplného zákazu. To ale naopak zase vyvolalo vlnu lidového odporu.
EU zakázala budovat nové páternostery, ale staré se opravují nebo dostanou nejmodernější bezpečnostní zařízení, a tak smí zůstat v provozu.
I přes určité nebezpečí asi nikdo nechce, aby tyto historické a nepochybně zajímavé výtahy zcela zmizely. EU sice zakázala stavět nové páternostery, ale některé staré jsou opraveny a dostanou nejmodernější bezpečnostní prvky, takže smí zůstat v provozu. Takovým případem z roku 2017 je znovuotevření střešní terasy secesního paláce Lucerna v Praze. Přístup na terasu pomocí historického paternosteru přitom představuje významnou atrakci. Praha je městem s mnoha dalšími páternostery: naleznete je např. budově Nové radnice (Mariánské nám. 2), ve Škodově paláci, v Paláci YMCA nebo v budově Právnické fakulty.
V Kodani se nachází paternoster v paláci Christiansborg, který je sídlem dánského parlamentu, takže se stal netradičním symbolem této parlamentární demokracie. Dánští zákonodárci bývají často zachyceni na snímcích, jak naskakují nebo vyskakují z páternosteru, když spěchají do parlamentní síně, aby rychle odhlasovali v přiděleném čase po zaznění zvonku. Tragický případ se však stal v jiném, v jednom z nejkrásnějších kodaňských paternosterů z 20. let v budově Axelborg, kde v roce 2012 došlo k smrtelnému úrazu, když výtah zachytil 80 letého muže.
Většina lidí orientujících se v této oblasti by však řekla, že skutečnými dědici odkazu paternosterů jsou Němci, kteří v nich mají zvláštní zálibu. Podle některých odhadů jich v této zemi stále funguje asi 200, i když ne všechny jsou přístupné veřejnosti. V Berlíně je můžete najít v redakcích novin Neues Deutschland a časopisu Bild (druhá z nich ale není přístupná veřejnosti). Páternoster, který je možné vidět seriálu Babylon Berlin, se nachází v budově Radnice v berlínské čtvrti Schöneberg. Zdá se, že zdejší láska k páternosterům pokračuje i v nové generaci.
Když jsem si prohlížel paternoster na radnici ve Stuttgartu, byla zde také skupina školáků na exkurzi. Učitelka jim vysvětlovala historii těchto výtahů a žáci si je pak mohli vyzkoušet a naskočit. Evidentně neměli strach a jistě nebyli ovlivnění mýtem, který bývá přičítán Charlie Chaplinovi: totiž že páternoster vám může useknout hlavu.