„Jaký máte vztah k spiritualitě a vzdálené přírodě?“ptají se mě. Moje oči však už putují daleko za město, kde je možné vidět slunce za hnědými pohořími v mystické zlaté záři.
Přijíždím do Mongolska, Země věčně modrého nebe, v říjnu. Známý mi doporučil 2 zkušené průvodce, pro které to bude poslední cesta na daleký sever země v sezóně, a Aminaa a její manžel Khuyagaa na mě čekají na letišti v Ulánbátaru. Náš cestovatelský plán je následující: jet na sever do tajgy a utábořit se v údolí jejich předků, setkat se s kočovnými rodinami, s dávnými šamany, a putovat za legendárním kmenem pastevců sobů. Při cestě se dostanu do samého srdce mongolské kultury – a možná ještě dál.
Vstup do Zakletého údolí
Údolí Darkhad je cokoli, jen ne přístupné. Po 2 dnech jízdy autem, z čehož jsem tři čtvrtiny strávila jízdou off road kamenitými údolími a horami s pasoucími se kravami, se blížíme k Tsagaannuur (Gurvansaikhan), vesnici na břehu Bílého jezera (Terkhiin Tsagaan). U vstupu do údolí stojí šamanské totemy, obrovské kužely ve tvaru týpí, vyrobené z pruhů pestrých látek smýkaných větrem. Když se dostaneme do vesnice samotné, jsme už v jiném světě. Vidíme jezera jako zrcadla, kde není možné odlišit vodu od oblohy, a sněhem pokryté vrcholky hor tyčící se na obzoru. Naše hostitelka Tsendmaa nás uvítá hrncem horké koniny (včetně vnitřností) a domácími plochými nudlemi. Dozvídám se, že v zimě se jí koňské maso, protože vytváří v těle teplo. V zadní části jejího domu byla postavena velká jurta (ger) pro hosty. Spaní v jurtě je součástí zážitku nomádského života, i když se později dozvídám, že nomádi nežijí v jurtách po celý rok. Tato má skutečné postele a polštáře, deky a velkou pec uprostřed, která obstarává teplo po dlouhé hodiny, které trávíme povídáním, vařením a společnou konzumací jídla. Je to téměř luxusní!
Jízda na koni s kočovnými jezdci
Během příštích pár dní se připravujeme na naši výpravu a setkání s kmenem Tsaatan (Dukha), s pastevci sobů z východní tajgy. Nevíme ještě, jestli už opustili svůj letní tábor, ale i tak se vydáváme k naší první zastávce pár kilometrů nahoru po pláni. Setkáváme se s Erdenem a jeho ženou Tuvshin, kteří nás vítají ve svém domově, dřevěném srubu vyzdobeném koberci v teplých tónech a dekami s tradičními vzory. Centrální pec jako obvykle slouží jako topení i na přípravu jídla. Je místem, kde Tuvshin připravuje horký čaj s mlékem, který je nabídnut komukoli, kdo vstoupí do obydlí. Tradičně mongolské domy přjímají návštěvníky v kterékoli denní době a vždy je připraven čaj s mlékem. Nakonec dostávají Aminaa a Khuyagaa zprávu od pastevců sobů: jsou za lesem, kam se dostaneme jedině na konci nebo na sobovi.
„Pravidlo číslo jedna je, nedělat rychlé pohyby. Tito koně jsou polodivocí a snadno se vylekají. Nejlepší je svěřit jim vedení, protože znají cestu přes tajgu,“ dozvídáme se. Dostávám zkušeného koně. Musíme si však na sebe zvyknout, když budeme projíždět přes lesy, kluzkými koryty řek a bažinami. Celkem šest plus kůň nesoucí naše vybavení se nás vydává ve směru sídla pastevců sobů.
Scénárista John Fusco se vydal po Hedvábné stezce po stopách Marka Pola
Setkání s pastevci sobů ve Východní tajze
Cesta do tábora trvá 4-5 hodin. Za Tuvshininými psy jedeme přes lesy, které pomalu ztrácejí své podzimní barvy a tmavnou. Přesto věčně modré nebe nad naší hlavou skýtá teplou ochrannou atmosféru v krajině. Tiše dumám o velkoleposti přírody kolem nás, když uvidím scénu jako z pohádky: vynoří se jezdec jen pár metrů od nás sedící na vysokém sobovi s obrovským parožím. Moje srdce se na okamžik zastaví: něco takového jsem viděla ve svých snech v dětství. Konečně se dostáváme na dno údolí a na druhý břeh zamrzlé řeky, takže za větvemi začnou být vidět týpí pastevců. Mladí sobi jsou přivázání k dřevěným kládám, aby neutekli, a když se k nim přiblížíme, šťastně otírají paroží o naše ruce a nohy. Je totiž doba, kdy ztrácejí kůži na paroží, takže kvůli svědění otírají paroží o vše, co je v dosahu. Když slunce zapadne za týpí, dospělí sobi zamíří spolu s pastevci zpátky do tábora. Někteří sobi mají obrovské paroží, kterým pronikají zlatavé sluneční paprsky. Připadá mi, že jsem čekala celý život právě na takový okamžik. Majestátní zvířata si tiše lehají na zem a klidně se na nás dívají. Následující den pro mě není nic šťastnějšího, než nasednout na soba a ruce si pokrýt solí, aby ostatní přišli blíž a olizovali moje dlaně: sůl je pro ně něco jako cukr, milují ji. Průvodci si dělají legraci, že jsem si měla vzít pastevce sobů! (o sobech také zde)
Zbytek cesty do severního Mongolska trávím s úsměvem na rtech. Nedokážu ani popsat, jaká čest pro mě byla cestovat a poznat tak jedinečný, drsný, a přitom pohostinný životní styl v doprovodu místních. Je to život, který mizí spolu se změnou klimatu, protože sobi v tajze nacházejí stále méně potravy. Mongolové předpovídají, že za necelé dvě generace už tyto kmeny nebudou existovat. Když opouštíme Zakleté údolí v autě, které míří zpátky do Ulánbátaru, moje cestovatelské srdce je naplněno štěstím a obdivem. Dokonce mě napadá, že kdybych teď musela skončit s cestováním, přijala bych to, protože při této cestě na zdánlivý konec světa jsem viděla a poznala vše zásadní. Teď můžu šťastně zamířit domů.