John Fusco se vydal napříč Čínou a Mongolskem předtím, než napsal scénář k televizní sérii pro Netflix TV o Marcu Polovi. Zde vypráví některé zážitky a postřehy ze svého dobrodružství.
Jak došlo k Vaší první cestě po Hedvábné stezce?
Začalo to, když mému synovi bylo 6 nebo 7 let. Velmi se zajímal o Mongolskou říši, byla to jeho láska. Mojí láskou v dětství zase byl Marco Polo, a protože tato dvě témata souvisejí, hodně jsme se o nich bavili. Pak jsem v roce 2007 natáčel v Číně film Zakázané království (2008). Cestoval jsem a navštívil část Hedvábné stezky v oblasti Tun-chuang (Dunhuang), a také jsem se vydal na průzkumy se skupinou na velbloudech. Díky kontaktům z natáčení jsem sehnal průvodce, který se specializoval na doprovázení novinářů do tajgy za šamany a podobnými věcmi. Takže můj syn přicestoval do Ulánbátaru a odtud jsme pokračovali s naším průvodcem. Asi 9 hodin jsme jeli do centrálního Mongolska a bydleli v jurtách (kterým tady říkají ger). Zažili jsme dobrodružství už jen s opatřením koní: obchodník s koňmi, který na nás měl čekat, se nedostavil, takže jsme se museli domluvit s místním kočovníkem, a získali jsme od něj pár polodivokých koní. Naštěstí se synem oba umíme na koních jezdit, takže jsme na nich dokázali projet část centrálního Mongolska a zpět do Ulánbátaru. Byl to úžasný zážitek.
Jaký tip byste dal komukoli, kdo by chtěl podniknout stejnou cestu?
Vyberte si dobrého průvodce a řekněte mu, že chcete poznat skutečné Mongolsko, jet do jurtových táborů a bydlet u místních rodin. To je zajímavá zkušenost, protože někdy Vás hned přijmou a můžete zůstat, ale jindy musíte jít jinam. Doporučuji začít v metropoli Ulánbátaru, vozidlem jen 10 – 12 hodin co centrálního Mongolska, a pak se zase vrátit do Ulánbátaru a podívat se po nějakém rodinném jurtovém táboře. Někteří průvodci Hedvábnou stezku znají a zavedou Vás do Karakorumu, staré mongolské metropole, kde můžete vidět zbytky Čingiskchánovy říše. Během cesty spatříte i jiné tibetské buddhistické říše, a také neuvěřitelné množství divokých mongolských koní a velmi rozmanitý terén. Je to prostě úžasné.
Máte nějaké zajímavé příhody z cesty?
V jednom okamžiku jsme byli odděleni od doprovodného vozidla, které na nás denně čekalo v určitou dobu, abychom mohli doplnit zásoby vody. Takže jsme byli bez vody a všechny koryta řek byla v době vrcholného léta vyschlá. Měl jsem s sebou 13letého syna a říkal jsem si: „Díky Bohu, že jeho matka neví, čím právě procházíme.“ Nomád, který nám poskytl koně, nám do této chvíle pomáhal vést naši výpravu. Vzpomněl si na starou studnu z doby, kdy byl dítě, nacházející se u odlehlého statku. Jediný problém byl, že statek ležet odtud poměrně daleko; viděli jsme ho na obzoru, ale začali jsme přitom ztrácet denní světlo. Pamatuji si, jak se náš průvodce a místní nomád na mě podívali a řekli: „Váš syn teď bude muset dospět v muže – budeme muset jet plným cvalem a předběhnout slunce, protože tady není žádná voda.“ Pro syna to byl takový okamžik dospění; dnes je mu 20 a napsal podle tohoto zážitku svoji přijímací esej na univerzitu. Nazval ji „Jízda pro vodu“, protože to byl klíčový moment v jeho životě, kdy skutečně věřil, že jde o přežití.
Stihli jste to před setměním?
Už byla tma – a nejen to. Když jsme se dostali ke studni, hlídal ji divoký mongolský hřebec se svým harémem kobyl. Takže nomád musel použít bič a hřebce zahnat pryč, abychom se mohli přiblížit a naplnit měch na vodu. Poté se nám podařilo najít nocleh v u místní rodiny v jurtě uprostřed pustiny.
Dostalo se něco z toho do Marka Pola?
Leccos se tam opravdu dostalo. Třeba pohled na mongolskou koňskou kulturu a pozorování způsobu, jaký mají tito lidé vztah ke svým zvířatům. Dozvěděl jsem se tehdy (před 7 lety) hodně o historii a kulturních detailech. Když jsem začalo natáčet Marca Pola, vyhledal jsem našeho průvodce a najal ho coby mongolského kulturního poradce. Pak jsme se znovu setkali a můj syn, studující na filmové škole při NYU, také něčím přispěl. Být tam, projíždět po stepi, poznat její prach a vůni, prostě ji prožít, to vše mělo vliv na naši práci. Tun-chuang (Dunhuang) považuji za své nejoblíbenější město v celé Číně. Hodně lidí se tomu diví, když je zde třeba Šanghaj nebo Peking. Ale historie Hedvábné stezky a Tun-chuangu, který se během staletí příliš nezměnil, Vám skýtá skutečné okno do cestovatelského světa Marca Pola.
Filmovali jste také v Benátkách, v Kazachstánu a v Malajsii. Máte nějaké tipy pro lidi, kteří se chystají tato místa navštívit?
V Benátkách je historie Marca Pola přítomná všude kolem, jen není propagována. Takže jen málo lidí zná Marca Pola a jeho skutečný příběh. Ale je tam, pokud ho budete hledat a skutečně se chcete ponořit do hloubky. Možná se to změní, až se film dostane na Netflix. Je zde jeho dům a natáčeli jsme na kanálech, kde vyrůstal. Také je zde kostel, kde je pohřben.
A pak Kazachstán… velkolepá země, jedna z mála se zbytky koňské kultury ve stepi, proto jsme si ji také vybrali, aby představovala Mongolsko. Metropole Almaty je navíc zastávkou na Hedvábné stezce, takže s tématem souvisí, a je to krásné město. Z Almaty se za 4-5 hodin dostanete do samého srdce stepi a můžete spatřit úžasná místa, jako je kaňon Charyn (Sharyn) a okolní vesničky. Skutečně se tam cítíte jako byste se dostali zpátky v čase.
Na které scény v Marku Polovi jste nejvíc pyšný a kde byly natočeny?
Těch je hodně. Dostali jsme do částí Benátek, které turisté nespatří, a natáčet reálnou dobovou architekturu. Jedna sekvence mi vždy způsobuje mrazení: působí, jako bychom vytvářeli duch místa, kde celý příběh začal. Scény pochodu na koních natočené v Kazachstánu mi zase připomínají spojené vzrušení. Pamatuji si, jak jsem viděl první hrubé záběry z vrtulníku – nikdy předtím jsem nespatřil takovou širou rozlohu, aniž by v cestě nebylo telefonní vedení apod. Kazachstán je prostě obrovská rozloha. A pak v Malajsii jsme natáčeli v podstatě v džungli. Využili jsme zdejší úžasně zelené palmové lesy a říční údolí, které měly představovat scény z jižní Číny, a ty jsou mimořádné samy o sobě.