Čtyři destinace, čtyři tipy

Čtyři destinace, čtyři tipy 1

Vzhledem k množství lidí, kteří každoročně cestují po světě, Vám může připadat, že už není moc co objevovat. Ve skutečnosti však náš svět zůstává plný fascinujících skrytých koutů, které davy turistů ještě neobjevily – a možná ani neobjeví. Zde si přečtěte zprávy od čtyř cestovatelů, kteří se vydali na méně známá, avšak fantastická místa. 

 

Amy Balfour navštívila Racetrack Playa, Kalifornie, USA       

Zatímco můj Jeep Liberty poskakoval po hrbolaté cestě Racetrack Road v Národním parku Death Valley, snažila jsem se vydržet, aby mi jízda nevytřásla duši z těla. Před sebou kilometry silnice připomínající valchu a kolem pustá poušť, takže jsem se cítila osamělá a zranitelná. Proto jsem si znovu musela připomenout cíl, za který se plahočím: chci na vlastní oči spatřit tajemné pohybující se kameny na planině Racetrack Playa, na dně vyschlého jezera v severní divočině národního parku. V té době jsem bydlela v Los Angeles a snažila se prorazit jako scénáristka. Úspěch je ale prchavý. Coby osoba, která si jde za svým, jsem se rozhodla zvládnout sérii náročných outdoorových dobrodružství a menší úspěchy ve mně udržovaly planoucí motivaci.  

Ale pak jsem se dostala na Racetrack Road. Nezpevněná silnice dlouhá 32 km, spíše noční můra pro řidiče, v pouštním údolí obklopeném temnými horami. Dost strašidelné. Park doporučuje pro cesty sem vozidlo 4WD; také je dobré mít rezervní pneumatiku. Mobilní signál tu není. A to jsem si ani neuvědomila, že se Charles Manson svými následovníky se po svém vražedném řáděni ukrýval právě v jižní části Death Valley („Údolí smrti“)… Poruchy a selhání zde nejsou ničím neobvyklým.

Konečně se objevila křižovatka Teakettle Junction, osamělý milník pokrytý zavěšenými čajovými konvicemi. Pláň se rozprostírala téměř 10 km přede mnou. Jak jsem jela, tušení cíle bylo silnější než strach. Jakmile jsem dosáhla parkovací plochy na jihu planiny, vystoupila jsem z jeepu. Přiblížila jsem se k pustému dnu jezera, kde balvany ležely rozesety na vyprahlé zemi přede mnou. Za nimi se táhly brázdy vyryté v prachu. Jak je možné, se se kameny pohybují, vždy některé váží i více jak 300 kg? Tuto otázku si lidé pokládali po celá desetiletí. Jsou za tím mimozemšťané, nadpřirozené síly nebo hříčka počasí? Vědci záhadu rozluštili až v roce 2013. V zimě občas pláň pokryje tenká vrstva ledu. Když se led zahřeje, popraská na kusy. Vítr tyto kusy ledu tlačí proti kamenům, které se skutálely z okolních hor. Větrem hnané ledové kry pak posunují kameny po hladkém dně jezera. Jakmile teplota vzroste, led se vypaří a zůstanou jen (posunuté) balvany.

Procházela jsem se a fotila. Místo bylo hypnotizující. Čekala mě dlouhá cesta zpátky, takže jsem se nezdržovala. Zpáteční cesta byla hrbolatá, ale veselá. Dosáhla jsem svého cíle. Viděla jsem něco mimořádného a vzácného, což ve mně vyvolalo pocity lehkosti a údivu. Možná v tomto světě ještě zbylo nějaké kouzlo. A přestože záhada jevu byla objasněna, strohá krása místa a vzácnost jevu způsobují, že je úžasné. Balvany jsou rozesety na jižním konci planiny. Západní hranice parku je vzdálena 370 km od Los Angeles.

Tipy: nechoďte přes planinu, když je mokrá; nikdy po ní nejezděte autem ani na kole.

Hlavní atrakce Kalifornských pouští

                                                                                  

Joe Bindloss navštívil Haw Par Villa, Singapur

Když se Herkules vydal na svou cestu do podsvětí, aby tam ukradl démonického psa Kerbera, musel bojovat s duchy a příšerami. Návštěva podsvětí v Singapuru byla oproti tomu jednodušší. Stačilo nasednout na singapurské metro MRT, projít ulicí Pasir Panjang Road a vstoupit do útrob pekla.  

Haw Par Villa je zahradní galerie, kterou vytvořili výstřední bratři Aw Boon Haw a Aw Boon Par (jsou známí spíše svým vynálezem tygřího balzámu), patří mezi nejsurrealističtější turistické atrakce světa. Zabírá více jak 3,2 ha nejlepších pozemků v Singapuru a díla – více jak tisícovka soch démonů a božstev z čínské a buddhistické mytologie – jsou pokryta hektolitry zářivých barev. Mnohé jsou uspořádány do děsivých výjevů mučení jako varování pro ty, kdo by v tomto životě chtěli páchat zlé skutky.

Viděl jsem na svých cestách různé šílené vize posmrtného života – noční můry Hieronyma Bosche v Muzeu Prado v Madridu, betonové ďábelské tváře v Buddha Parku Xieng Khuan v Laosu – ale zahrada Haw Par Villa měla zvláštní kouzlo. Myslím, že to bylo psychedelickými barvami na scénách, které jsem viděl před svojí návštěvou. Vyrostl jsem na hudbě Jimi Hendrixe a Kyselinovém testu od Toma Wolfa, takže spatřit psychedelii v 3D bylo pro mě bylo příliš lákavé, než abych odolal.

Když jsem nevinně působící čínskou brankou vstupoval dovnitř, nebyl jsem připraven na přehlídku vizí a nočních můr, která byla k vidění kolem chodníku. Krab s hlavou člověka. Dívka s tělem šneka. Zatracení zmítající se v agonii, drcení mezi mlýnskými kameny a nabodávání na hroty. Peklo se záplavou barvy působící jako z raných filmových hororů z produkce Hammer Films.

Chybějící obsluha a celkově málo návštěvníků – což je situace, která několikrát málem způsobila zavření zahrady – ještě posilovaly dojem, že jsem se přenesl do nějakého bizarního paralelního vesmíru. Ve skutečnosti ale není všechno jen ponurost a hrůza. Na každého démona s pilou je zde povznášející scéna buddhistické meditace nebo skvělého čínského draka velkého jako vůz metra. Pro laika a ne-buddhistu je to fantastický úvod do duhového světa čínské a buddhistické mytologie a – i přes nesouvislé značení – zdejší symbolika („když budeš páchat zlé skutky, ďáblové tě propíchají oštěpy“) překračuje jazykovou hranici. Park se skulpturami je otevřen denně od 9 do 19 hod. Singapurské metro MRT pravidelně jezdí do stanice Haw Par Villa.

5 nejvyhledávnějších míst v centru Singapuru

5 historických buddhistických chrámů v Asii

 

 

Gregor Clark navštívil sopku Stromboli, Itálie

Neklidný ostrůvek Stromboli se stejnojmennou sopkou leží na vulkanickém oblouku mezi italským Vesuvem a sicilskou Etnou a přitahoval lidskou představivost po celé věky. Starověcí námořníci ho nazývali „maják Středomoří“ kvůli stálým erupcím. Milovník vulkánů ve mně se už dlouho cítil přitahován tímto krásným kuželem vybuchujícím v izolaci na východním okraji Liparských ostrovů. Proto jsem jedno odpoledne v polovině května, kdy byl navíc hlášen úplněk, vydal lodí na jeho návštěvu. Moje skupinka vyrazila v 16,30 od kostela Sv. Vincenta Ferrerského. Stálé stoupání skrz žlutě kvetoucí křoviny a divoké kapary nás dovedlo až nad linii stromů, kdy se před námi otevřel výhled z ptačí perspektivy na nabílenou vesnici Stromboli a na lesknoucí se Středozemní moře. Nad námi se táhla klikatící průvod dalších pěších turistů směřujících přes holé úseky pokryté popelem k vrcholu.

O dvě hodiny později jsme vyšli do pusté krajiny na vrcholu Stromboli: kouřící krátery se rýsovaly proti obloze zrudlé soumrakem, kdy zapadající slunce a jeho odraz vytvářely na mořské hladině obrovský obrácený vykřičník. Dalších 60 minut, zachumlaní kvůli chladu, jsme se těšili z blízkého pohledu na ohňostroj vycházející ze sopky. Z našeho skvělého místa nad krátery jsme mohli v údivu hledět na nepřetržitě syčící proud kouře s nepravidelnými vertikálními výtrysky ohně, pozorovat dunící exploze a šramot rozpálených kamenů valících se dolů po svazích kráteru. Když obloha potemněla, erupce se změnily z rudě žíhaných vlnek v šedý kouř s jasným fontánami červenooranžového světla – každý jiný a vždy krásný.

Pak nastal čas sejít dolů. Naši průvodci vybavení čelovými lampami vykročili jeden za druhým po pustném úseku posetém sutí na východním svahu Stromboli a a zahájili strmý sestup, s mořem ozářeným měsícem u našich nohou, sahajícím až k mihotajícím se světýlkům na italské pevnině.

Jedna návštěva mi však nestačila. Hora se mi dostala pod kůži a já cítil nutkání se zde zdržet. Příští den při soumraku jsem nasedl na loď, abych mohl pozorovat sopečné erupce z moře. Další ráno před východem slunce jsem vyšplhal na Sciara del Fuoco, pustý šedivý úsek pod sopečnými krátery, kde můžete pozorovat, jak se rozžhavené kameny kutálejí po svazích dolů a padají do Středozemního moře v hloubce 900 m.

Na Stromboli pluje denně hydrofoil z města Milazzo na Sicílii, nebo dvakrát týdně trajekt z Neapole. Vrchol není přístupný dětem do 7 let.

 

Ray Bartlett navštívil japonský ostrov Hašima

Když loď opouští přístav v Nagasaki a míří k „ostrovu duchů“ Hašima, snažím se zůstat v klidu. Stále prozkoumávám horizont, kdy konečně uvidím typickou siluetu lodi, která dala ostrovu jeho jméno: Ostrov – bitevní loď. Vyplouváme od pobřeží, míjíme lodě, čluny a neobydlené malé ostrůvky, až někdo zavolá: „Tady je!“  Tak jako skutečná válečná loď ostrov jakoby plul po hladině, vybledlý ale nezaměnitelný proti azurovému nebi.

Navštívit Hašimu bylo mým snem po celé roky, nejprve když jsem žil v Japonsku v 90. letech, a pak znovu, když se obrázky z pustého města začaly objevovat v médiích. Nejvíce vešel ve známost jako doupě padoucha v bondovce Skyfall (2012).

Je ironické, že Hašima ve vlastnictví uhelné společnosti byla kdysi jedním z nejhustěji osídlených míst v Japonsku. Když ale byly uhelné doly v roce 1974 uzavřeny, trvalo pouho 4 měsíce, než se ostrov zcela vyprázdnil a zůstal pustý. Zdejší ubytovny, zařízení, školy, kliniky a chrámy byly zanechány jako v postapokalyptickém snu. Nyní se budovy rozpadají a odhalují zapomenuté panenky, televizory a kuchyňské potřeby. Vegetací zarostlé uličky jsou posety sutí a vytvářejí působivý obrázek rozpadu. Když přijedeme a vstupujeme na chodníky, připadám si jako přenesený do světa science fiction. Rezavé železné hroty jsou zkroucené jako prsty s drápy. Šachta dolu působí jako zející ústa. Když zamrkám, zahlédnu duchy horníků vycházející z hlubin, začerněné od hlavy k patě.

Zastavujeme se v bezpečné vzdálenosti od stavby pro případ, že by se náhle zhroutila. Hovorný hlouček převážně japonských turistů ztichl a je pochmurný. Představuji si, jaké by bylo strávit na ostrově noc, pozorovat zapadající slunce zalévající pustý beton. Je to působivě bezútěšné, bez všeho života, a to nejen lidského. Spatřím pouze racka kroužícího po obloze.

Když se vracíme na loď, myslím na Inky, Maye, Anasazie a egyptské faraony. Bude Tokio, New York či Paříž jednoho dne vypadat také tak? Kdo zde žil? Budou se lidé ptát, když budou procházet po vyznačených trasách. Proč odešel? Kam odešel? Když loď konečně zakotví, davy lidí kolem jsou mi mnohem více drahé – a působí křehké. Tenhle pocit se mnou zůstane ještě dlouho.

Na ostrov Hašima se můžete dostat jedině s komentovanou výpravou z přístavu v Nagasaki; výpravy vyplouvají jednou až dvakrát denně. Více na www.gunkanjima-concierge.com.