V této strašidelně prozíravá brožuře se lidem doporučovali udržovat odstup 6 stop od sebe, nepodávat si ruce a posílat na nákup pouze jednoho člověka z domácnosti. Zní to až příliš povědomě…
Byla temná noc v polovině listopadu 1582. Námořník vstoupil do doků v přístavu v Alghero na Sardinii a pohlédl na město před sebou. Pravděpodobně připlul z Marseille vzdálené 447 km, kde už rok řádil mor, a on si ho přinesl s sebou. Už byl v blouznivém stavu a měl charakteristické opuchliny (bubony) v tříslech. Přesto se mu nějak podařilo proniknout kolem morových hlídačů (morbers), kteří měli za úkol zastavit ty, kdo měli symptomy. Námořník se vydal do města. Zá pár dní byl mrtvý a začala epidemie. Mnoho lidí v Algheru bylo odsouzeno k záhubě. Na základě oficiálních záznamů z té doby jeden historik v 18. století odhadl, že epidemie ve městě měla na svědomí asi 6000 mrtvých a přežilo jen 150 osob. Ve skutečnosti epidemie usmrtila asi 60 % obyvatelstva (přehánění mohlo být pokusem tehdejší správy vyhnout se dani). Objevily se hromadné hroby, z nichž některé se dochovaly do dnešních dní: dlouhé výkopy plné kostí až 30 lidí najednou. Ale mohlo být hůře. Okolní okrsky byly z velké části ušetřeny – je to nezvyklé, ale nákaza zůstala jen v Algheru a zmizela za 8 měsíců. Podle všeho měl vše na svědomí jeden člověk a jeho prozíravý koncept společenského odstupu.
„Je překvapující vidět tak znalého doktora v poměrně zaostalém městě,“ říká Ole Benedictow, emeritní profesor historie na Univerzitě v Oslu, který byl spoluautorem zprávy na toto téma. „Očekávali byste taková opatření spíše ve velkých centrech obchodu, jako byla Pisa nebo Florencie. Tento doktor ale jasně předběhl svoji dobu, což je působivé.“
Živé slepice a moč
Nejznámější morová epizoda v historii byla tzv. Černá smrt, které se prohnala Evropou a Asií v roce 1346 a zabila po celém světě odhadem 50 mil. lidí. Ve Florencii žijící italský básník Francesco Petrarca se domníval, že budoucí generace nebudou schopny pochopit rozsah zkázy. Napsal: „Ó šťastné příští generace, které nezažijí takovou propastnou mizérii, a které se budou dívat na naše svědectví jak na fikci!“
Ostatky obětí moru jsou dnes často odkrývany při stavbě tunelů, jako tomu bylo v případě stanice metra Crossrail v Londýně. Podle záznamů by mělo být pohřbeno asi 50 000 lidí jen pod stanicí Farringdon. Ale i když mor už nikdy nedosáhl tak katastrofických rozměrů, stal se pravidelným návštěvníkem i v následujících staletích. Údajně se objevoval v Paříži každý třetí rok až do roku 1670, a v roce 1563 prý zabil 24 % obyvatel Londýna. Byla to doba před vznikem moderní vědy, kdy se věřilo, že nemoc způsobuje „špatný vzduch“ a ocet byl považován za nejlepší antiseptikum. Metody léčby moru sahaly od nechutných, jako bylo koupání se ve vlastní moči, až po bizarní: jedna z oblíbených metod byla pokusit se „vyhnat jed“ z bubonů jejich třením o zadek živé slepice!
Morové vědomosti
Jak historik Benedictow a spoluautoři vysvětlují, Alghero samotné nebylo na epidemii vybaveno. Ve městě byly špatně organizované odpadní systémy, pár nedostatečně vyškolených zdravotníků a „zpátečnická“ lékařská kultura. To mělo svou práci vyřízenou, když do města vstoupil Quinto Tiberio Angelerio, doktor (protomedicus) něco přes 50 let pocházející z vyšší společenské třídy. Vyškolen byl v zahraničí, protože v té době nebyla na Sardinii žádná univerzita. Pro obyvatele Alghera bylo štěstím, že se právě vrátil ze Sicílie, která zažila vlastní morovou epidemii v roce 1575.
Pacient číslo nula přicestoval do Alghera s bubony a později zemřely 2 ženy s charakteristickými modřinami na těle, což je další projev nemoci. Angelerio hned věděl, o co se jedná. Jeho první reakce byl požádat o povolení, aby mohl dát do karantény pacienty, ale to mu bylo opakovaně znemožněno: nejprve nerozhodnými úředníky a pak senátem, který jeho zprávu odmítal a jeho obavy přičítal apokalyptickým vizím. Angelerio byl zoufalý. Přitom ale měl odvahu obrátit se přímo na místokrále. S jeho souhlasem pak ustanovil trojitý zdravotní kordon kolem městských hradeb, aby se předešlo obchodování s lidmi venku. Z počátku byla tato opatření velmi nepopulární a veřejnost ho chtěla zlynčovat. Ale s tím, jak umírali další lidé, přišli za ním a plně mu svěřili úkol zvládnout epidemii. Po letech pak publikoval brožuru Ectypa Pestilentis Status Algheriae Sardiniae s podrobným popisem 57 pravidel, které na město uvalil. Zde si o nich řekneme více.
Lockdowny
Zaprvé, obyvatelům se radilo neopouštět domovy ani se nepřesunovat z jednoho místa na druhé. V tomto duchu Angelerio zakázal také všechna setkávání, tancování a zábavu, a také stanovil, že pouze jeden člověk z domácnosti má chodit nakupovat, což je pravidlo, které je nám dnes dobře známé. Lockdowny však nebyly jen v Algheru.
„Ve Florencii například uvalili totální karanténu na město na jaře roku 1631,“ říká John Henderson, profesor italské renesanční historie na Univerzitě Birkbeck v Londýně. A tak jako dnes bylo běžné porušování pravidel.
„Z období jednoho roku od léta 1630 do léta 1631 jsem našel asi 550 různých případů, kdy byli lidé stíháni za různé porušení pravidel veřejného zdraví,“ říká Henderson. Většinu času nebyl ve městě úplný lockdown, ale lidé se měli izolovat po dobu 40 dní, pokud bylo u člena domácnosti podezření na mor a byl vzat do lazaretu. Právě odtud pochází slovo „karanténa“: quaranta giorni znamená italsky 40 dní.
„Lidé byli evidentně netrpěliví,“ říká Henderson. V dobách před internetem, smartphony a dokonce i dostupnými knihami lidé hledali nové cesty, jak zahnat naprostou nudu, když museli pobývat doma. A tak soudní případy skýtají mimořádně živý popis typu reakcí, které lidé měli, když byli zavření doma.
Někdy jen měli smůlu, jako v případě ženy, která vyběhla z předních dveří za slepicí, která utekla na ulici. Když ji chytila a vracela se zpátky, objevil se hlídač a zatkl ji za porušování morových předpisů. Vsadili ji do vězení, ale brzy ji opět propustili díky shovívavému soudci, který řekl, že její přečin nebyl významný. V jiném případě žena, jejíž syn žil v bytě pod ní, dolů spustila košík, do kterého jí dal ponožky na spravení. Košík vytáhla zpátky nahoru, ale šel kolem hlídač, který to viděl a odvedl ji do vězení. Jiní lidé ale byli více vinni.
„Někteří lidé lezli po střechách řadových domů, setkávali se s přáteli, hráli na kytary a pili, čímž porušovali morové předpisy, které zakazovaly setkávání lidí z různých domácností.“
Fyzické odstupy
Další bylo „pravidlo 6 stop“ (asi 2 m), kdy Angelerio stanovil: „Lidé, kteří chtějí jít ven, musí se sebou mít hůl dlouhou 6 stop, a dodržovat takový odstup jeden od druhého.“
Zde se Angelerio skutečně projevuje jako odborník na společenský odstup – žádný z odborníků, s nimiž jsme mluvili, nikdy o něčem takovém v minulosti neslyšel. Přesto v počátcích pandemie covid-19 přijalo mnoho zemí světa velmi podobná opatření, kdy doporučovali lidem odstupy 2 m (tj. 6,6 stopy), když je to možné. Na mnoha místech, včetně Velké Británie, Francie, Singapuru, Jižní Koreje a Německa, byla snížena na 1 nebo 1,5 m. Ale ukazuje se, opatření z 16. století byla na správné straně vědy: podle jedné studie je riziko přenosu covid-19
ve vzdálenosti 1 m 2-10x vyšší než ve vzdálenosti 2 m. Angelerio šel ještě dál: stanovil, že velká závora (parabola), bude nainstalována na pultech v obchodech, kde se prodávají potraviny, aby lidé dodržovali odstupy, a také doporučil, aby si lidé při mších v kostele pokud možno nepodávali ruce.
„Myslím, že byl více zaměřený na cíl, co se protiepidemických opatření týče, než jiné lékaři v jeho době,“ říká Benedictow. „Podle mě je to především otázka stupně a časnosti jeho pochopení vyžadovaných opatření.“
Ole Jørgen Benedictow (1941) – norský historik.
Mytí a dezinfikování
Přední myslitelé stavěli na tom, že nemoci způsobuje „špatný vzduch“, ale kolem roku 1500 k tomu přidali možnost, že lidé mohou také onemocnět, když se dotýkají věcí, které mohlo kontaminovat (nemoc obsahující) miasma.
„Vidím spojení mezi rozvojem renesance a schopností lidí v 16. století lépe pochopit, jak se nemoc šíří,“ říká Benedictow. „Angelerio pochopil, že se šíří kontaktem a spojením.“ Příkladem je jeho pravidlo požadující, aby majitelé své domy desinfikovali, bílili vápnem, větrali a umývali vodou. Všechny předměty, které nejsou obzvlášť cenné, se měly spálit, zatímco drahý nábytek bylo možné umýt, vystavit větru nebo vydezinfikovat v troubě. V té době byl rovněž běžné dezinfikovat zboží, které bylo přivezeno, především na lodích z cizích zemí.
„Za jednu z nejrizikovějších věcí považovali textilie,“ říká Alex Bamji sociální a kulturní historička moderní Evropy z Univerzity v Leedsu. „Ale dezinfikováno bylo všechno možné, včetně dopisů. Někdy to zanechalo stopy, které jsou patrné dodnes. Například k desinfikování se používal oheň a kouř, takže sem tam můžete najít ožehlé místo.“
Zdravotní pasy
Jeden ze způsobů, jak předejít vzniku moru, bylo pečlivé kontrolování zdravotního stavu každého, kdo chtěl vstoupit do města. Přestože tento systém selhal v Algheru, kde v roce 1582 „pacient nula“ proklouzl kolem hlídačů v přístavu, byl v té době běžné jinde v Evropě. V některých případech vydávaly úřady fyzické dokumenty, které nositeli umožňovaly projít branami i přes restrikce, ať už proto, že měl certifikát, že je zdravý, nebo prostě jen znal ty správné lidi.
„Takže pokud jste cestovali kvůli své práci z jednoho města do druhého, ať už ve vašem městě byl mor nebo jste cestovali do města s morem, museli jste mít zdravotní pas,“ říká Philip Slavin, docent historie na Univerzitě ve Stirlingu.
Když propukla pandemie covid-19, byl vzkříšen koncept „zdravotních pasů“. Nedávno několik mezinárodních letišť (např. Londýn, New York, Hongkong a Singapur) testovalo CommonPass, digitální dokument, který zobrazí výsledky testů uživatele a jeho záznamy o vakcinaci.
Myšlenkou je, aby bylo snadno možné si ověřit zdravotní stav, díky čemuž by mezinárodní cestování bylo bezpečnější a efektivnější.
Když před staletími v Algheru vypukla epidemie, což bylo daleko před objevením vědeckého konceptu imunity, přidělil Angelerio určité úkoly také těm, kdo už nemoc chytili nebo přežili. Vyhlásil, že z těchto lidí mají být vybírání (placení) hrobníci, což byla vysoce riziková práce, protože jejich úkolem bylo rovněž přenášet zpovědnici k loži umírajících a samozřejmě manipulovat s těly zemřelých.
Karanténa
Itálie byla průkopníkem v izolování lidí podezřelých z nákazy morem, a prováděla to ve skutečně masivním rozsahu. První morová nemocnice (lazaretto) byla zřízena v Benátkách v roce 1423, a brzy zde měli oddělená zařízení pro aktivní pacienty a ty, kdo se uzdravovali nebo kdo přišli do kontaktu s nakaženým. V tom prvním do roku 1576 až 8000 lidí, ve druhém asi 10 000.
Postupně se lazarettos staly součástí standardního modelu vypořádávání se s nemocí, a další se vynořily v celé Itálii včetně Sardinie. Představovaly částečně nemocnice a částečně vězení, protože pobyt v karanténním zařízení byl obvykle povinný a v některých případech byli pacienti morovými hlídači odvedeni přímo sem.
„Na lazarety se nehledělo pozitivně, lidé v té době často říkali, že připomínají peklo,“ říká Bamji a dodává, že to bylo možná více stigmatem, které je obklopovalo, než jaké skutečně byly. „Investovalo se do nich obrovské množství peněz, to je třeba připomenout. A existují svědectví, že jídlo tam bylo celkem dobré.“
Vysvětluje, že asi polovina lidí, kteří se dostali do lazaretu, tam zemřelo, ale samozřejmě druhá polovina se vrátila domů, což je míra úmrtnosti srovnatelná zbytkem populace. V Angeleriově zprávě o lazaretech v Algheru se píše, že byly pozoruhodně dobře uspořádané. Moroví strážci měli zaznamenávat vše, co se přináší dovnitř a vynáší ven, např. postele, nábytek a jídlo. Nejchudší členové společnosti za léčení neplatili. Nemocní byli občas odnesení přímo ze svého domu, zatímco osiřelé malé děti, které neměly kojnou, byly krmeny z láhve mlékem „dobře živených koz“, které se mohly volně potulovat.
Mrtvé kočky
Přes všechny podobností mezi opatřeními proti epidemii v 16. století a těmi, co zažíváme dnes, existují také zásadní rozdíly. Na renesanční Sardinii bylo stále významné náboženství a pověry, které byly klíčovými prvky Angeleriových epidemiologických plánů: lidem řekl, že mor je boží trest, a varoval je, aby žili maximálně morálně. Některé z jeho instrukcí navíc byly nejen neefektivní, ale také matoucí. Jako příklad můžeme uvést příkaz, aby „kočky a krůty byly usmrceny a hozeny do moře“. To však byla běžná reakce na epidemie – spisovatel Daniel Defoe zaznamenal, že během moru v roce 1665 v Londýně nařídil starosta usmrtit 40 000 psů a 200 000 koček, k čemuž byli určení zvláštní pohodní. Masová likvidace těchto (často volně se pohybujících zvířat) měla opačný účinek, než se zamýšleno, protože došlo k rozšíření krys, které jsou známými přenašeči moru. (V některých městech byly likvidovány i krysy, to se ale neuvádí v Angeleriověs zprávě).
Když rychle přeskočíme do roku 2020, ačkoli existují doklady o psech a kočkách nakažených covid-19, ti nadále zůstávají milovanými domácími mazlíčky a mnoho organizací na ochranu zvířat hlásilo v nedávných měsících rekordní počty adoptovaných zvířat.
Podle Benedictowa názoru by se na srovnání moru a covidu-19 mělo hledět s určitým skepticismem.
„Epidemie moru byly mnohem horší a měly nepředstavitelnou míru úmrtnosti,“ říká. „Obvykle přišlo o život 60-70 % obyvatel města či okrsku.“
A jak to s obyvateli Anghera dopadlo? Epidemie trvala 8 měsíců a pak město nezažilo žádnou epidemii moru dalších 60 let. A když k ní došlo, první věc, kterou udělali, bylo obrátit se k Angeleriovu manuálu. Protomedicus dodržel během epidemie v roce 1652 instrukce do písmene: zavedl karanténu, izolaci, dezinfekci zboží a domů, a zřídil ve městě úklidové kordony.
Nešťastný námořník, který připlul do Alghera před téměř 450 lety, možná zažehnout epidemii, ale také pomohl něčemu dalšímu: vzniku zevrubného návodu na hygienu a společenský odstup, čímž velmi předběhl svoji dobu.