Každoročně stále více cestovatelů se vydává na Balkán navštívit země bývalé Jugoslávie. Někteří přicházejí kvůli dobrodružným aktivitám, jiní za historií a kulturou, a další kvůli vynikajícímu jídlu a dramaticky působící krajině. Když se sem však vydáte za originálními monumentálními památníky, můžete si odškrtnout většinu z uvedených položek.
Skulptury a památníky, které navrhl srbský architekt Bogdan Bogdanović (1922–2010), jenž patřil k nejvýznamnějším učencům a městským plánovačům bývalé Jugoslávie, popírají prostor, logiku a očekávání, pokud jde o veřejné umění. Jeho díla, často o velikosti budovy a zbudovaná v průběhu více jak třech desetiletí (od 50. do konce 80. let 20. století), vypadají jako z jiného světa. Vynořují se – strohé, osamělé, kosmicky působící – ze zdánlivě zapomenutých polí. Obří vlny leštěného betonu, oceli a dřeva se tyčí do výšky nad krajinou v této části jihovýchodní Evropy a reinterpretují realitu ve tvaru kuželů, fantastických květin, křídel, rohů, fontán a sloupů. Díla připomínající bouřlivé 20. století v regionu, jeho historii, etnické a náboženské skupiny, válku, antifašistický odpor a ideologickou jednotu. Více jak 20 velkolepých prací tohoto architekta je dodnes rozeseto po celé bývalé zemi, která zabírala západní polovinu balkánského poloostrova, a kterou tvořilo 6 republik: Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Severní Makedonie, Černá Nora, Srbsko a Slovinsko.
I když Bogdanović byl jen jedním z několika desítek designérů odpovědných za stovky velkolepých památníků (a tisíce menších) v zemi po II. světové válce (oficiálně se Socialistická federativní republika Jugoslávie rozpadla v roce 1992), jeho díla představují časové kapsle a patří k nejznámějším a nejcharakterističtějším pro toto období. Instalace o velikosti městského domu vytvořily estetiku, která si vybojovala vlastní nový a modernistický vkus bez pokroucení socialistickým realismem, jinak všudypřítomným ve východní Evropě té doby. Jeho díla je možné najít ve všech bývalých jugoslávských republikách (kromě Slovinska a současného Kosova); často se nacházejí na bývalých bojištích a v blízkosti míst, kde se odehrály významné historické události. A s nárůstem turistiky na Balkáně začala volně přístupná veřejná díla v nadživotní velikosti inspirovat novou generaci návštěvníků. Přitom také vedla k vytvoření databáze památníků, Spomenik Database, což je stále pokračující rozsáhlý projekt na zdokumentování a interpretací památníků.
Možná nejcharakterističtější pro Bogdanoviče je betonový Kamenný květ v Jasenovaci, Chorvatsko, který je vysoký téměř 24 m. Květ připomínající tvarem vzlétající ptáky byl dokončen v roce 1966 na památku obětí koncentračního tábora za II. světové války, který se zde nacházel. V srbské metropoli Bělehradě byl vybudován Památník židovským obětem fašismu, kterému dominují kamenné křídla vysoká 10,5 m, a který byl umístěn na hřbitově sefardských židů v roce 1952. Svatyně revoluce v Kosovské Mitrovici, Kosovo, což je památník vysoký 19 m se dvěma sloupy symbolicky podpírajícími důlní vozík, vzdává hold srbským a albánským horníkům, kteří spolupracovali při odporu proti německým okupantům během II. světové války.
„Obzvlášť obdivuji dva aspekty Bogdanovićovy práce: jeho zájem o celý proces vytváření památníků a jeho zájem překonat téma etnického a náboženského konfliktu v regionu, “ říká Sanja Horvatinčić, postdokotorandka a výzkumnice z Ústavu dějin umění v chorvatském Záhřebu, která se zaměřuje na pamětní skulpturu a architekturu v době socialismu v bývalé Jugoslávii. „V mnoha jeho projektech spolupracoval s místními řemeslníky, jako byli kameníci a stavitelé lodí, učil se od nich, a pak uplatňoval jejich dovednosti v samotné tkáni zbudovaných struktur. Také trval na na zahrnutí místní komunity do procesu vytváření a stavby monumentů jako metodu, jak vytvořit pocit pocit sounáležitosti a dědictví.“
Více jak čtvrt století po rozpadu Jugoslávie architektura, monumenty a díla (jako jsou ta od Bogdanoviće) znovu potvrzují roli regionu v politické, ekonomické a především kulturní synapsi mezi kapitalistickým Západem a komunistickým Východem v době studené války. V roce 2018 se Muzeum moderního umění (MoMA) v New York City zaměřilo na design bývalé Jugoslávie a jeho globální dosah prostřednictvím nové velké expozice nazvané „Směrem k betonové Utopii: Architektura v Jugoslávii 1948–1980.“ Expozice se zabývala tématy, jako je urbanizace, technologie, konzum, památky a památníky. Sbírka zahrnovala stovky kreseb a fotografií, filmových záznamů a modelů z celého regionu.
„Identifikovali jsme čtyři hlavní postavy v jugoslávské architektuře, které dávaly zemi podobu prostřednictvím svých staveb, ale také hrály významnou roli veřejných intelektuálů, učitelů a autorů. Patřil k nim také Bogdan Bogdanović,“ říká Martino Stierli, hlavní kurátor pro architekturu a design z MOMA, který věří, že Jugoslávie vlastnila bohaté a pestré dědictví moderní architektonické produkce.
„V době studené války podporovala socialistická Jugoslávie ´třetí způsob´ světového pořádku, který měl vést k relativní otevřenosti k oběma existujícím řádům. To vše bylo absorbováno do živé a hybridní kultury a architektury, která byla do značné míry otevřená experimentování a dokonce utopickému myšlení.“
Pro stále větší počet návěsníků, kteří zavítají do sedmi nezávislých zemí, jež kdysi tvořily Jugoslávii, nabízí nový vzkvétající zájem o kulturní oblasti Balkánu další důvod k návštěvě, pochopení a zážitkům z regionu. Získávají vhled do obecné historie, a také blíže prozkoumají některé z nejcharakterističtějších úseků, od slunečného dalmatského pobřeží přes drsné prostředí Dinárských hor až po rovné pláně v provincii Vojvodina. K nejznámějším jugoslávským památníkům, které vytvořila řada různých architektů, patří Tjentište v NP Sutjeska, Bosna a Hercegovina, Podgarić nedaleko chorvatské metropole Záhřebu, Kadinjača nedaleko NP Tara, Srbsko, a Ilinden ve městě Kruševo, Severní Makedonie.
„Do svého posledního socialistického období jugoslávský režim vytvořil mnoho památníků v přírodních parcích s cílem revitalizovat málo rozvinuté regiony, takže mnohé monumenty se nacházejí v úžasném prostředí,“ říká Vjeran Pavlaković, docent kulturních studií na Univerzitě v Rijece, Chorvatsko, který pracuje na otázkách politiky paměti v jihovýchodní Evropě.
„V nedávných letech vidí všechny země v regionu hodnotu v investování do tohoto aspektu kulturního dědictví. Cesta k památníku a jeho hledání je součástí zážitku, který nutí turisty se vydat mimo běžné trasy, setkávat se s místními, ochutnat tradiční jídlo a pití. A přitom mohou poznat fantastické až surrealistické architektonické umění zaniklé země.“
Památky socialistické a brutalistické architektury ve východní Evropě